Poprvé v Bruselu

Je moji milou povinností poděkovat Vláďovi za druhý, a dle mého názoru velice hezký, příspěvek o "cestování" člena našeho spolku. První příspěvek tohoto typu byl o návštěve Verony. Při čtení Vláďova příspěvku jsem byl potěšen a věřím, že se potešíte také. Takže nyní dávám slova Vláďovi: 

Všechno je „jednou poprvé“, tudíž i moje cesta za Alenou na nové působiště do Bruselu. Měla to být chvíle takřka slavnostní poté, co se podařilo uzavřít dle pokynů šéfů ČSA v rekordním čase obchodní zastoupení ve Frankfurtu, překonat averzi místního „propouštěného“ pracovního týmu, ustát  soudní spory se zaměstnanci, fyzicky zlikvidovat po cca 40 letech provozu kanceláře a předat je správci objektu, skartovat dokumenty, zajistit převoz několika metráků kancelářské techniky do Prahy, vypořádat daňové  a registrační povinností u místních orgánů a další lahůdky. K tomu vystěhovat byt a uvést jej po desítkách let do původní podoby. Dojednat s jeho majitelem jednoměsíční lhůtu pro uschování věcí, než Alena najde vhodný byt v Bruselu, dle zadání „pokud možno zadarmo“, nejlépe na nějakém palouku, kde se neplatí činže a „spotřeby“, to se nabídky jen hrnou…

Brusel mě něčím štve, jsem euroskeptik, budu hledat jeho slabá místa a jako mravenec pracovat na postupném  rozvolnění evropských struktur, domníval jsem se. Místo toho ale Brusel „dostal mne“, i když především díky mé nepozornosti a hlouposti.

Na první návštěvu jsem před pár dny dorazil s příruční brašnou a dvěma menšími zavazadly vstříc "novému světu", jehož netrpělivé a pohodové "nasávání" však netrvalo dlouho. Asi po hodině pobytu v hlavním městě Evropy jsem zjistil, že brašnička s doklady jako OP, průkaz VZP, řidičák, Open Card, dále kreditními kartami, nepostradatelným diářem, hotovostí v Kč i Eurech, sadami klíčů od bytu v Praze, do firmy,  bytu rodičů, dokumentací k umístění mého táty do Domova pro Seniory v Unhošti se všemi emergency spojeními atp… je pryč. Dorazili jsme s Alenou do "nového domova", místo slavnostní prohlídky a přípitku na budoucnost že okamžitě zajedeme do kanceláře ČSA, kde jsme předtím cestou vykládali Becherovku pro místní promo akci, kterou jsem "dovalil" z Prahy. „Brašnu jsi tam určitě zapomněl“, pravila Alena uklidňujícím tónem, nic jiného nás nenapadlo. Takže nočním Bruselem fofrem zpět do kanclu, při vstupu do budovy náhle  telefon z neznámého čísla na mobil, který jsem měl čirou náhodou v kapse a nikoliv také v brašně. Lámanou angličtinou jsem byl zpraven, že volající našel moji tašku, omluvil se, že se musel podívat dovnitř, zda tam není nějaké spojení na majitele. Našel vizitky, zavolal mi, sraz jsme si dali za 30 minut na smluveném místě. Happyend pro mne v tu chvíli bezmála hollywoodského střihu. Tašku jsem zapomněl na chodníku, když jsem navigoval Alenu při parkování, opět omluva ze strany poctivého nálezce, když mi brašnu předával, že se musel podívat dovnitř neb jinak by nemohl volat. Kdybych neměl telefon u sebe, šel by ji odevzdat na policii, což by s ohledem na místní byrokratické  poměry byl tanec.

Svět je spravedlivý, říkal jsem si poté v euforii, zavolám domů a podělím se o první dojmy. Poprvé za 11 let užívání staré dobré Nokie mě vyklouzl telefon z ochranného krytu, obloukem dopadl na chladnou a tvrdou dlažbu vstupní chodby, netušil jsem do té doby, z kolika součástí se mobil vlastně  skládá… 

Následující den jsme se vydali k poctivému nálezci panu van Rootenovi, řediteli jakési nadnárodní telekomunikační společnosti, nechybělo víno a další dárkové předměty, které jsme jako poděkování  operativně sehnali. Byl rád, že nám mohl  pomoci. „Víte“, řekl, „nelíbí se mi, jak se řada lidí z Evropy dívá na naše město, tak ať se vám zde daří a máte pěkné vzpomínky“…Při veškerém „euroskepticismu“ se ke mně  Brusel jakoby přitulil a pohladil, dodnes mne  těší  pomyšlení, že se mi podobná lapálie nepřihodila  třeba  v Moskvě, Praze  či Podgorici.