Starý pan Vánoce a cesta kolem času

Čas leží u našich nohou jako rybník plný ryb. Ty ryby jsou národy a světy ukryté pod zčeřenou hladinou událostí. Jaký však vítr vytváří vlny let? Co určuje jeho směr a sílu?

Tentokrát jsme s Táňou zamířili na Staroměstské náměstí s vysokým vánočním smrkem oděným do světel a stříbra. Vlevo stály jesličky, vpravo mohutné pódium, kolem dokola červené velestánky a lidi sem a lidi tam.

Prodírali jsme se tím zástupem a tuhle nám nesli noviny, radujme se, a támhle zase chtěli do Betléma, dudlajdá. Voněl punč a trdelníky.

Proti večernímu nebi zvedaly se věže Týnského chrámu, krásné pouhou svou přítomností. Staré a trpělivé. Kolik už podobných mumrajů asi viděly?

A tehdy mě to napadlo. Taková hloupost: Kdy vlastně se začaly slavit Vánoce?

Stalo se módou zasvěceně hovořit o tom, že vánoce původně bývaly pohanskými svátky. Keltský slunovrat, římské Saturnálie, oslavy zrození Nepřemožitelného Slunce (dies natalis Solis Inuicti), které zavedl roku 274 císař Aurelianus, to vše a i jiné starší kulty prý křesťanským vánocům předcházely. Kdo ví?

Začátkem 19. století pan Alexander Hislop v knize The Two Babylons psal, že už královna Babylonu Semiramis nařídila tehdejšímu světu, aby oslavoval narození jejího syna Tamuze, který byl počat Duchem a stal se “bohem Slunce”, tedy Baálem. Lidé v době zimního slunovratu uctívali obrazy Semiramis, královny nebes, s dítětem mužského pohlaví v náručí. Současně také pekli různé koláče či sladkosti, které spolu s ovocem a pochodněmi zavěšovali na stromy. Hle, první vánoční stromečky!

Ovšem prorok Jeremiáš proti nim tehdy velmi horlil: "Toto praví Hospodin: Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody.To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou.Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké.” (Jr 10:3)

Často je v souvislosti s původem Vánoc také zmiňován perský bůh slunce Mithra, jehož uctívání začalo v římské říši již před Kristem a kterého široce zpopularizovali římští legionáři.

Historik C.E.Olmstead napsal: “Mithraismus přijal formu tajemného náboženství, s propracovanými zákonitostmi a obřady. Přišel do starověkého římského světa asi r. 75 př. Kristem., a za 200 let se dostal do pozice hlavního konkurenta křesťanství.“

E. Royston Pike k tomu dodává: „První dnem týdne byla mithraistická neděle již dříve, než se stala křesťanskou, a 25. prosince byly Mithrovy narozeniny.“ (Encyclopedia of Religion, Art. Mithraism.)

Zdá se to být jasné, jak uzavírá historik Gaston H.Halsberghe: „Autoři, se kterými jsme konzultovali toto téma, souhlasně přiznávají vliv pohanského svátku užívaného k uctění Deus Sol Invictus dne 25. prosince – Natalis Invicti – na křesťanské svěcení vánoc. Tento vliv je příčinou přijetí data 25. prosince za datum narozenin Krista, které bylo některými doposavad slaveno v den Epifanie, tj. 6. ledna. Svěcením narozenin boha Slunce, které bylo provázeno rozžeháváním světel a pochodní zároveň s ozdobováním větví a malých stromů, zotročilo stoupence tohoto kultu do té míry, že dokonce i tehdy, když byli obráceni křesťanstvím, nepřestávali oslavovat svátek narození boha Slunce.“ („The cult of Sol Invictus“ ; 1972, str. 174)

Jenže...

Jenže například Thomas Talley ve své knize The Origins of the Liturgical Year (Původ liturgického roku) tvrdí, že císař Aurelián zavedl svátek narození nepřemoženého Slunce ve snaze dát nový život – znovuzrození – umírající Římské říši. Je mnohem pravděpodobnější, jak se Talley domnívá, že císařův čin byl odpovědí na vzrůstající oblibu a sílu katolického náboženství, které 25. prosince slavilo Kristovo narození, spíše než že by to bylo naopak.

Neexistuje žádný důkaz, že Aureliánův svátek předcházel svátku Vánoc, a je to další důvod pro to věřit, že ustanovení tohoto svátku – který si nikdy nezískal podporu lidu a brzy zaniknul – byla snaha dát pohanský význam datu, které již bylo významné pro římské katolíky.

Pokud se tedy Kristovo narození slavilo nezávisle na slunečních kultech, jak se dospělo ke konkrétnímu datu, když Evangelia o něm nic přesnějšího neříkají?

Tak například Marian T. Horvat upozorňuje, že raný křesťanský traktát De solstitiia zaznamenává tradici archanděla Gabriela, který se zjevil Zachariášovi v chrámu, když sloužil jako kněz na Den smíření (Lk 1:8). To umisťuje početí Jana Křtitele do doby Svátku stanů na konci září, jak řekl archanděl Gabriel (Lk 1:28), a jeho narození o devět měsíců později do doby letního slunovratu.

Protože Lukášovo evangelium prohlašuje, že archanděl Gabriel se zjevil Panně Marii v šestém měsíci po početí Jana Křtitele (Lk 1:26), početí Krista je tím umístěno zhruba do doby jarní rovnodennosti, tj. do doby židovských Velikonoc na konci března. Jeho narození by tedy připadalo na konec prosince, na dobu zimního slunovratu.

Spolehlivost těchto dat založených na tradici a Písmu svatém je potvrzena nedávnými důkazy ve svitcích od Mrtvého moře, jejichž autoři se velmi zabývali daty v kalendáři, jež byla důležitá pro stanovení, kdy se mají slavit svátky podle Tóry. Data nalezená ve svitcích umožňují zjistit rotující službu kněží v chrámu v době Starého zákona a s určitostí ukazují, že Zachariáš sloužil v chrámu jako kněz v září, čímž je potvrzena tradice rané Církve.

Takže si to shrňme. Za prvé tu máme Vánoce jako převzaté a upravené oslavy slunovratu, s kteroužto praxí měla tehdejší křesťanská církev již poměrně bohaté zkušenosti, za druhé pak Vánoce jako původní křesťanský svátek narození Ježíše Krista.
Když se nad tím vším zamyslíte, možná vám přijde divné, stejně jako mně, proč by měli křesťané slavit slunovrat až 25. prosince, když každý ví a věděl, že nastává 21. nebo 22. prosince? Ostatně i ony výše zmiňované Saturnálie končily ve starém Římě už 23. prosince.
Na druhou stranu je ovšem nepochybné, že kult slunce měl na křesťany silný vliv, ostatně už Starý zákon označuje očekávaného Vykupitele jako "slunce spravedlnosti" (Mal 3:20) a v Novém Zákoně se sám Kristus nazývá "světlem světa" (J 8:12).
Z toho vyplývá jedno elegantní řešení, které dává za pravdu všem spekulacím:
Vánoce jako liturgický svátek fakticky vznikly v Římě kolem roku 330. Podkladem k nim bylo výročí skutečného narození Páně dne 25. prosince, avšak již od počátku vstřebávaly do sebe oblíbené rituály a praktiky nejen tehdy aktuálních slunečných kultů, ale i magické zvyklosti různých posléze pokřtěných národů.

Ale ať už se zrod Vánoc přihodil jakkoli a kdykoli, každopádně se mezi něj a nás položila taková masa času, že obejít ji kolem dokola dokázal by snad jen blázen či básník.

Ještě jednou jsem pohlédl na Týnské věže a opět se otočil k náměstí. Ani jsem se nedivil té změti hluků, hlav  s červeně blikajícími santovskými čapkami, rukou obtížených taškami, křiku a front u občerstvení. Nedivil jsem se olbřímým bilboardům, jiskřivým reklamám a pozlátkovým výkladům stále stejných obchodů, kolem nichž jsme s Táňou procházeli směrem k řece.

Kdysi v tomto siném měsíci prosinci lidé tiše vyčkávali, zda světlo ráčí prosiněnti (probleskouti) dlouhou nocí. Prosili za něj, a ta naděje jim byla darem, jako zlaté prasátko dětem, které vydržely.
Jenže ve světě, který září do vesmíru mocnou energií pokroku, by to byla hloupost.

Odbočili jsme z Pařížské třídy a chodců ubývalo. Minuli jsme Židovský hřbitov a u Rudolfína už zůstaly ulice prázdné. Vešli jsme na nábřeží a tam zády k nám seděl na lavičce starý pan Vánoce a jeho shrbená záda s velikými zelenými křídly se otřásala. Běželi jsme k němu. Podíval se na nás a v očích se mu třpytily slzy. Pane, vy pláčete?
A pak jsme to uviděli.
Starý pan Vánoce se smál!

Jarda