Proč je ten duch chlupatý?

Včera jsme se opět sešli U Chlupatýho ducha. Seděli jsme kolem stolu pod Chlupatým duchem a Chlupatý duch vznášel se nad námi. 

Z tohoto důvodu, vážení Řevové, dovoluji si nyní předložit vaší ctěné pozornosti dvě kardinální otázky: 

Co je to vlastně za ducha a proč je chlupatý? 

Nejprve si připomeňme příběh, s jehož fragmentem jsme se mohli již seznámit na webových stránkách stejnojmenné hospůdky.
Je to děsivá historie o podivné bytosti, známé v pražských hampejzech předminulého století jako Chlupáč od Ježurů.

Hostinec U Ježurů, podnik nevalné  pověsti, nacházel se v Konviktské ulici v domě číslo 952 (tam, kde je dnes Euro Orient Bar) a patřil k vykřičeným místům opravdu nízké kategorie.

A právě jedna z tamních pracovnic, slečna přezdívaná Jíkavec, stala se první obětí žlutě chlupaté obludy, která prý vypadala jako ohromný mužský s vousy až do pasu. Jedné noci vyrazil náhle dotyčný duch ze tmy dvorku po čtyřech jako medvěd, vztyčil se před ubohou dívkou a jal se jí, ó hrůzo, škrtit. 

Napadená začala ječet tak pronikavě, že se příšerný Chlupáč ztratil. 

Jekot naopak přilákal osazenstvo hospody. Štamgasti sice vyděšené prostitutce nevěřili ani slovo, ale stejně, pro klid duše, dům prohledali. Pochopitelně bez výsledku. 

Dívku, neschopnou práce, raději poslali na kutě.
Jenže po půlnoci se Chlupáč přivalil znovu, tentokrát však rovnou do jejího pokoje!

Ráno ji tam našli s podlitinami na krku, ukousnutou špičkou nosu, ale živou.

Takže vše dopadlo dobře, alespoň pro Jíkavce. O ostatních dámách se to však říci nedalo. 

Chlupáč se totiž začal zjevovat znovu a znovu. Děsil všechny děvy v salónu, ve šmajchlkabinetech a především na dvorku, kde to kdysi zkusil poprvé.

A aby toho nebylo málo, pustil se do své hrůzné činnosti  i v obdobném lidumilném podniku U Silbernáglů, kde strašil, srážel slečny ze schodů a škrábal je drápy. 

Povědomí o jeho existenci nakonec proniklo ze zdí nevěstinců na veřejnost a začalo se šuškat, že Chlupáč dozajista přebývá ve Vltavě, odkud za noci vylézá. 

Rovněž na důvod jeho řádění přišli sousedé brzy. Jak U Ježurů, tak U Silbernáglů totiž probíhala dříve docela jiná, bohabojnější činnost, i když také veřejná.
První hospoda se nacházela v někdejší faře kaple Svatého kříže, druhá vznikla v prostorách zrušeného kostela Svatého Jana na Zábradlí!

Tím jsme si zodpověděli otázku první.
Chlupatý duch patří patrně mezi strašidla mravokárná, chránící posvátná místa.

Ale proč je chlupatý?
Víme, že žije ve Vltavě, jenže hastrman to není! Odkud se tedy vzal?

Měl bych jedno vysvětlení. Kdysi jsem kdesi narazil na popis britských vodníků typu each uisge či kelpie*,  kterým v Irsku říkají také fuath, což je ovšem nepřesné. 

Pod názvem fuath se totiž skrývá beznosý vodní duch mající chlupatý žlutý kožich, plovací blány, drápy a trnitý ocas!

Možná byl tento démon zanesen do Čech irskými františkány, které Pražané nazývali Hiberny (podle Hibernie - Irska) a kteří měli klášter naproti Prašné bráně. Tito Hibernové (Hybernové) prosluli například tím, že ve své klášterní zahradě poprvé v Čechách zasadili americké brambory, které se odtud rychle rozšířily do všech koutů naší vlasti. 

Za císaře Josefa II. byl klášter U Hybernů  zrušen, stejně jako výše zmíněný kostel Svatého Kříže či Svatý Jan na Zábradlí!

Jak vidno, jistá spojitost zde může být. Kdo ví.

Ať je to, jak chce, U Chlupatýho ducha nám včera bylo natolik dobře, že se zde hodláme seřvati i napříště!

Účast: Monika, Norbert, Vlasta, Zuza, Václav st., Oli, Lenka, Taťána a

Jarda

* Kelpie - vodní bytost žijící v nížinách Skotska. Objevuje se v různých podobách, nejčastěji však v podobě koně.

Vezme-li na sebe lidskou tvářnost, stává se statným mladým mužem. Takto může mít sex se ženami, které pak, stejně jako náš vodník, stáhne do hlubin. 

Někde se ovšem zjevuje jako krásná nahá žena. Tak jej například namaloval viktoriánský malíř Herbert James Draper (The Kelpie)

Pověst radí , že identitu kelpieho mohou někdy prozradit vlhké vlasy, plné vodních řas.
Kelpie je obvykle zobrazován jako černý kůň s vytřeštěnýma očima, některé příběhy jej ale naopak popisují jako vznešeného bělouše. 
V Aberdeenu se tvrdí, že kelpie má hřívu tvořenou z malých ohnivých hadů, kteří se kroutí jeden přes druhého a plivou oheň a síru.
Za noci se kelpie popásá na břehu řeky či jezera jako nádherný a opuštěný hřebec. 
Pokud by některého pocestného napadlo jej osedlat, kelpie s ním tryskem vyrazí k vodě, vrhne se do ní – a má-li  dotyčný štěstí, jenom se důkladně vymáchá. 
Jiné historky však připomínají, že kelpie si  rád smlsne na mase svých utopených obětí. 
Příběh o tomto démonovi si můžeme poslechnout v písni  Kelpie od  Jethro Tull.  Slova ZDE