Dlouho plánovaný studijní pobyt Zuzky v Itálii se proměnil ve skutečnost. Na místo Bologně si však vybrala Veronu, kam 15. října 2011 odjela s cílem strávit příštích čtrnáct dnů v jazykové škole. Po týdnu mi pak telefonicky sdělila: "Již vím kde je dům, kde „měla bydlet“ Julie". A tak jsme si tam dali rande. Přímo pod balkónem. „Jaká romantika“ poznamenali čeští turisté, se kterými jsem se seznámil, když jsem do Verony přijel za Zuzkou. Když jsem se zmiňoval svému kamarádovi z cyklistiky, že jedu do Verony, tak mě upozorňoval, že vstup na nádvoří, kde bydlela Julie je hrozný. Všude nalepené žvýkačky a čáranice. Neměl jsem o tom představu a říkal si: "Ten přehání." Jenže ouha. Skutečnost předčila očekávání. Hnus a běs.
Sraz se Zuzkou byl ve čtyři odpoledne pod balkonem. Zatímco Zuzka byla ve škole, já si dopoledne prošel část Verony a našel místo, kde budeme mít rande. Hned jsem poznal, že v Česku máme státní svátek (vlajku jsem nosil v batůžku). Mezi turisty docela dost skupinek Čechů. Postupně se také vydávali k domu, kde měla bydlet Julie. A přitom všichni víme, že Shakespeare v Itálii nikdy nebyl a vše si vymyslel. Nicméně balkón existuje a Julie má pod ním svoji sochu. A ten byznys kolem. Skvělé. Milenci si kupují za 8 € malé zámečky s nápisem „Together Forever“, které zamykají na kdejaký kousek brány, zábradlí, větve stromku apod. Ostatní si kupují všelijaká srdíčka s nápisy, které jim na počkání vyšívají. A muži? Ty hladí Julii ňadra. Tedy pouze její bronzové sochy. A všichni se s ní snaží vyfotit. Nicméně úspěch. Podařilo se mi vyfotit Julii, aniž u ni kdokoliv stál.
A když přišla Zuzka, tak se zhrozila. Polepených stěn od žvýkaček si poprvé nevšimla a turistické šílenství ji šokovalo. Rychle jsem ji musel odvést pryč.
A pak jsme se těšili z pěkného slunečního dne. Veronské toulaní jsme si zpestřili v italské cukrárně s pravým nefalšovaným kapučínem. A večer gurmánské hody v místní restauraci. Samozřejmě v domě, kde bydlel Romeo. Jenže o tom již víme své.
Václav st.
Foto viz:
https://picasaweb.google.com/100621729692713654455/Verona2011##
Pěkný článek s atmosférou.
OdpovědětVymazatMám jen drobnou poznámku k větě: "A přitom všichni víme, že Shakespeare v Itálii nikdy nebyl a vše si vymyslel."
Shakespeare v Itálii nejspíš skutečně nebyl, ale nic si nevymýšlel. Podkladem mu do značné míry byl skutečný příběh lásky Romea Montecchiho a Giulietty Cappellettiové, které známe pod jmény Montek a Kapuletová.
Jejich mramorová rakev ve Veroně byla dávno před tím, než Shakespeare napsal svou hru, symbolem neuskutečnitelné lásky, něhy a poezie, a příkladem útočiště a jednoty zapečetěné smrtí.
Tuto autentickou a tragickou historii zpracovalo několik autorů. Prvním byl patrně Maseicio ze Salerna roku 1476, potom Vicente Luigi da Porto roku 1524, dále Clezia z Verony roku 1553 a nakonec Arthur Brooke v roce 1562.
Obvykle se má za to, že Brookeovo dílo, nazvané Tragický příběh Romea a Julie, popisující vzácný příklad skutečné věrnosti a důmyslné rady starého mnicha, bylo textem, který inspiroval Shakespeara.
Jardo,
OdpovědětVymazatjsem rád, že jsi mne doplnil a opravil. Současně jsi, ale otevřel jiné téma a to téma plagiátorství. Je jasné, že ochrana autorských práv pro Masecia ze Salema či další v podobě jaké ji známe dnes nepřicházela v úvahu. Vlasta uvádí, že v úmění se tomu říká inspirace. Pokud však Shakespeare nezmínil inspirační zdroje, a navíc nedoložil souhlas prvotních autorů, tak by s ním určitě na české universitě jako s plagiátorem vyrazily dveře. Vím, že kde není žalobcxe není ani soudce. Nicméně u mne si to tedy pan Shakespeare hodně pokazil.
Ono jde o to, co je důležitější. Myšlenka, objev, stavba, píseň, obraz, kniha nebo autor? Představme si dvě knihovny. Jednu plnou kartoték se jmény autorů, jejich životopisy a zásluhami a druhou s regály anonymních knih a spoustou nesignovaných obrazů na stěnách.
OdpovědětVymazatKterá z nich by nám byla prospěšnější?
Staří autoři neměli obvykle povědomí vlastní individuality a neměli ambice být jedinečnými. Tvorba byla vnímána jako služba.
Básník také nemohl existovat bez mecenáše, který mu jednak zadával konkrétní úkoly, jednak jej hmotně podporoval, pročež byl jaksi důležitější než autor sám.
To se možná stalo i v případě Shakespeara, jehož jméno třeba nebylo nic jiného než názvem jakési umělecké agentury.
V neposlední řadě byl tehdejší umělec
"přesvědčen o tom, že dílo netvoří – podle něj už dávno existuje někde v nadpozemském metafyzickém prostoru, a on je jen pouhým zapisovatelem, prostředníkem, který díky svému vzdělání má možnost toto sdělení zprostředkovat ostatním".
Apropó, abych se nedopustil plagiátorství, poslední odstavec pochází ze statě pana docenta PhDr. Jana Vilikovského "Literatura bez spisovatelů?", kterou naleznete v publikaci Písemnictví českého středověku vydané v Praze roku 1948.