Vždycky jsem se těšil, až budu starý. Teď jsem, ale těším se dál, až budu starý. Pravděpodobně to má něco společného s moudrostí, respektive s jejím očekáváním: stáří = moudrost.
Kdybych byl moudrý již teď, těšil bych se na stáří? A budu-li někdy moudrý, budu se ještě na něco těšit? Nebudu se jen těšit z toho, že už se těšit nemusím, jelikož mohu těžit ze vzpomínek?
Vzpomínky nás zapomnětlivých mají totiž pel panenství, barvy a vůně jara a všeobecnou tvářnost romantiky oproštěné od sentimentu skutečných prožitků.
Naopak zesnulé vzpomínky pamětníků bylo by příhodno oslavit zahradními slavnostmi ve spolku věrných nebožtíků, jak ostatně o Dušičkách činí někteří národové.
Přál bych si, aby tento blog, jenž příznačně zrodil se s podzimem, zasvěcen byl především údivu, neb údiv je atributem dětí a nás, kteří jsme již opět přestali obcházet kaluže.
Nevzpomínejme, ale divme se jako Zdeněk, že život se převrací na způsob pestře malovaného míče, jako Olinka té úžasné svobodě důchodu či jako Václav mumraji pod balkonem Júlie, neboť tam někde pod jeho nánosem určitě skrývá se bláznivé rudé srdce Romeovo.
Jarda
Jardo, v tobě je duše poeta.
OdpovědětVymazat