Přátelé,
dovoluji si připomenout, že tento víkend namísto tradičního
mikulášského výjezdu na Barborku je na programu naše bowlování.
Druhý ročník Řevského mistrovství v bowlingu
proběhne již tuto neděli 4.12.2011 od 16:00 v prostorách plzeňské
restaurace Anděl u metra na Smíchově, Nádražní 114.
http://www.restauraceandel.cz/cz/bowling/ .
Hádejte, kdo měl v loni nejlepší skóre. Tipy vkládejte do komentářů.
Vyhlášení vítěze tipování proběhne spolu s vyhlášením vítěze 2.ročníku
Řevského mistrovství v bowlingu.
Václav st. (sportovní a kulturní referent)
Prohledat tento blog
středa 30. listopadu 2011
neděle 27. listopadu 2011
Můj první otužilecký závod
Vše je jednou poprvé. V případě otužování jsem tuto sobotu absolvoval první otužilecký závod. V Plzni na Boleveckém rybníku se plaval závod do Poháru otužilců a soutěž družstev o Putovní pohár primátora města Plzně. Zatímco v Praze bylo ráno sluníčko, v Plzni nás vítala zatažená obloha a studený vítr. Teplota: vzduch 3,6oC, voda 3,8oC. Voda v rybníku byla krásně čistá. Na břehu byly haldy vytahaných rostlin. Byly vypsány tratě na 100, 250, 500, 750 a 1000m. Protože voda byla pod 4oC (zimní), na trať se pouštělo podle toho, jakou kdo má vyplavanou třídu. Začátečníci jako jsem byl já, mohli plavat právě nejvíce 250m.Současně je stanoven limit, že ve vodě se smí být nejvíce 22 minut. Kdo v limitu nestihne svoji trať, je diskvalifikován. A jak se mi plavalo? Moje trať byla až poslední. Bylo nás 24 plavců na 250m. Před startem odpočítávali čas. Minutu do startu jsem se svlékl do plavek a šel na kraj pláže. Start byl až deset metrů od břehu ve vodě. Čekal jsem na poslední chvíli, ale když volali 30 vteřin do startu, polovina byla již ve vodě. Tak jsem je rychle následoval. Pak již to šlo rychle, volali 20, 10, 5 vteřin a start. Kolem mne velký shluk lidí co začali plavat. Dost mi překáželi. Musel jsem chvíli čekat. Při samotném plavání jsem zimu necítil. Sice mi za chvíli zmrzly ruce a pak i nohy, ale plaval jsem v polovině našeho startovního pole. A než jsem se nadál, byl tu cíl. Kolega ze stejného klubu, který začínal jako já, doplaval těsně vedle mne, říkal, že jsme plavali asi 5 až 6 minut. Přestože z vody bylo vytaháno hodně rostlin, občas se mi nějaká namotala na krk. I přes ty rostliny to byla pohoda. Náš oddíl vyhrál Pohár primátora. Moje tři body za účast na 250m sice nerozhodly, ale do týmu se počítaly. Porazili jsme Brňáky. Takže úspěch.
Do 26. prosince, kdy se plave memoriál Alfréda Nikodéma v Praze u Národního divadla, jsou na programu ještě závody v Hradci Králové a Chocni. A tak se můžu těšit na příští závody.
Na obrázku: druhá hlava zleva jsem já. Cíl byl mezi bójkami. V pozadí je vidět doprovod s potápěči. Naštěstí nebyli třeba.
Na obrázku: druhá hlava zleva jsem já. Cíl byl mezi bójkami. V pozadí je vidět doprovod s potápěči. Naštěstí nebyli třeba.
čtvrtek 24. listopadu 2011
Sto stop listopadu aneb advent
Listopad už stopuje před konečnou a jeho stonožčí stopy mizí ve smogu.
Rezavý magnet vánoc za chvíli zase přitáhne železnou neděli v bronzovém stříbře zlatých časů.
Vypusťme tedy z lednice půst a advent konečně zacinká jak stará čtrnáctka ve Stromovce, aby odmávl náš start.
Proč čekat a kát se, když v žírném víru pase se spasení. Vzhůru, přátelé!
Jak je krásné nechat se ohlušit rykem koled, být zadáven davem, vpleten do řetězců slévajících se slev!
Štědrý cíl však neomylně míří na srdce. Oddech či vzdech?
Přimhuřme oči, aby duch svatý mohl se vznášeti za záclonou řas, neb je nahý.
Jsme mladší, než si myslíme, na tomto konci začátků, ale starší nežli cesta zpět.
Jarda a Múzy
středa 23. listopadu 2011
Poprvé v Bruselu
Je moji milou povinností poděkovat Vláďovi za druhý, a dle mého názoru velice hezký, příspěvek o "cestování" člena našeho spolku. První příspěvek tohoto typu byl o návštěve Verony. Při čtení Vláďova příspěvku jsem byl potěšen a věřím, že se potešíte také. Takže nyní dávám slova Vláďovi:
Všechno je „jednou poprvé“, tudíž i moje cesta za Alenou na nové působiště do Bruselu. Měla to být chvíle takřka slavnostní poté, co se podařilo uzavřít dle pokynů šéfů ČSA v rekordním čase obchodní zastoupení ve Frankfurtu, překonat averzi místního „propouštěného“ pracovního týmu, ustát soudní spory se zaměstnanci, fyzicky zlikvidovat po cca 40 letech provozu kanceláře a předat je správci objektu, skartovat dokumenty, zajistit převoz několika metráků kancelářské techniky do Prahy, vypořádat daňové a registrační povinností u místních orgánů a další lahůdky. K tomu vystěhovat byt a uvést jej po desítkách let do původní podoby. Dojednat s jeho majitelem jednoměsíční lhůtu pro uschování věcí, než Alena najde vhodný byt v Bruselu, dle zadání „pokud možno zadarmo“, nejlépe na nějakém palouku, kde se neplatí činže a „spotřeby“, to se nabídky jen hrnou…
Brusel mě něčím štve, jsem euroskeptik, budu hledat jeho slabá místa a jako mravenec pracovat na postupném rozvolnění evropských struktur, domníval jsem se. Místo toho ale Brusel „dostal mne“, i když především díky mé nepozornosti a hlouposti.
Na první návštěvu jsem před pár dny dorazil s příruční brašnou a dvěma menšími zavazadly vstříc "novému světu", jehož netrpělivé a pohodové "nasávání" však netrvalo dlouho. Asi po hodině pobytu v hlavním městě Evropy jsem zjistil, že brašnička s doklady jako OP, průkaz VZP, řidičák, Open Card, dále kreditními kartami, nepostradatelným diářem, hotovostí v Kč i Eurech, sadami klíčů od bytu v Praze, do firmy, bytu rodičů, dokumentací k umístění mého táty do Domova pro Seniory v Unhošti se všemi emergency spojeními atp… je pryč. Dorazili jsme s Alenou do "nového domova", místo slavnostní prohlídky a přípitku na budoucnost že okamžitě zajedeme do kanceláře ČSA, kde jsme předtím cestou vykládali Becherovku pro místní promo akci, kterou jsem "dovalil" z Prahy. „Brašnu jsi tam určitě zapomněl“, pravila Alena uklidňujícím tónem, nic jiného nás nenapadlo. Takže nočním Bruselem fofrem zpět do kanclu, při vstupu do budovy náhle telefon z neznámého čísla na mobil, který jsem měl čirou náhodou v kapse a nikoliv také v brašně. Lámanou angličtinou jsem byl zpraven, že volající našel moji tašku, omluvil se, že se musel podívat dovnitř, zda tam není nějaké spojení na majitele. Našel vizitky, zavolal mi, sraz jsme si dali za 30 minut na smluveném místě. Happyend pro mne v tu chvíli bezmála hollywoodského střihu. Tašku jsem zapomněl na chodníku, když jsem navigoval Alenu při parkování, opět omluva ze strany poctivého nálezce, když mi brašnu předával, že se musel podívat dovnitř neb jinak by nemohl volat. Kdybych neměl telefon u sebe, šel by ji odevzdat na policii, což by s ohledem na místní byrokratické poměry byl tanec.
Svět je spravedlivý, říkal jsem si poté v euforii, zavolám domů a podělím se o první dojmy. Poprvé za 11 let užívání staré dobré Nokie mě vyklouzl telefon z ochranného krytu, obloukem dopadl na chladnou a tvrdou dlažbu vstupní chodby, netušil jsem do té doby, z kolika součástí se mobil vlastně skládá…
Následující den jsme se vydali k poctivému nálezci panu van Rootenovi, řediteli jakési nadnárodní telekomunikační společnosti, nechybělo víno a další dárkové předměty, které jsme jako poděkování operativně sehnali. Byl rád, že nám mohl pomoci. „Víte“, řekl, „nelíbí se mi, jak se řada lidí z Evropy dívá na naše město, tak ať se vám zde daří a máte pěkné vzpomínky“…Při veškerém „euroskepticismu“ se ke mně Brusel jakoby přitulil a pohladil, dodnes mne těší pomyšlení, že se mi podobná lapálie nepřihodila třeba v Moskvě, Praze či Podgorici.
pátek 18. listopadu 2011
Úvaha o "nemládí" od Vládi Šorala
Se zájmem jsem si přečetl příspěvky na blogu „Řevu“ a zaujala mne mimo jiné Jardova úvaha ohledně „těšení se na stáří“ spojené se získáváním životní moudrosti… Nemám rád Klausovské patvary typu „nevítězství“, však je dobře znáte z projevů pana profesora, ale pro vyjádření svého věku na rozdíl od Jardy cítím, že starý nejsem, ale spíše „nemladý“, což je myslím gramaticky přijatelné při vědomí relativnosti pojmu čas.
Onehdy jsem poslouchal rozhovor s vynikajícím bluesrockovým kytaristou Lubošem Andrštem, jenž reagoval na otázku redaktora, zda neměl v letech po revolučním převratu uvažovat o uplatnění se v zahraničí a pokusit se prorazit mimo naši republiku. Andrštovi bylo v té době kolem 40, cítil se na takovýto krok „příliš starý“ a ze změn měl obavu. Po téměř 22 letech řadu odvážných projektů uskutečnil i na mezinárodní hudební scéně a došel k závěru, že v životě „již starý byl“, právě v těch „40“, nyní se cítí daleko mladší, v pohodě a svobodnější.
Okamžitě se mi vybavil téměř shodný pocit, který jsem zažil i já. Uvědomil jsem si, že po absolvování VŠ jsem okamžikem nástupu do prvního úřednického zaměstnání na Generálním ředitelství Potravinářského obchodu ztratil kousek svého mládí. Život jsem profesně trávil v našedlé atmosféře v kvádru, kanclu a na schůzích, prakticky ztratil kontakt s kulturou, filmy, hudbou a duchem mladými lidmi. Ve vyjetých kolejích jsem směřoval k postupnému papaláštví a přežívání v práci, jejíž smysl jsem občas dost obtížně hledal. Ve srovnání s následujícími lety jsem se nejstarší cítil právě ve věku od 25. do cca 34 let, kdy se otočil režim. Zjistil jsem, že od tohoto okamžiku jsem svobodnější, změnil jsem profesi, viděl řadu hudebních koncertů, především v big beatu navázal na období střední školy, kdy vše „frčelo“, díky ženě Aleně měl možnost vidět kus světa, jako kdybych proti chodu času „omládl“…
Je jasné, že zákony přírody oblafnout nelze, na „Běchovicích“ jsem již o 10 minut pomalejší než v oněch letech, hůře vidím, stále něco hledám, nemohu si vzpomenout, jistě víte, co mám na mysli.
Byl bych rád, kdyby mi „nemládí“ vydrželo co nejdéle, i při něm lze získávat zkušenosti, moudrost a užívat zdraví, které biologickému věku odpovídá. Skutečné stáří ať si ještě počká, nemusím mít všechno „teď a hned“…Nicméně Jardu chápu, na pojem stáří, čas, mládí lze nazírat z různých rovin, a mé zamyšlení, pokud bylo správně pochopeno, je toho důkazem.
Onehdy jsem poslouchal rozhovor s vynikajícím bluesrockovým kytaristou Lubošem Andrštem, jenž reagoval na otázku redaktora, zda neměl v letech po revolučním převratu uvažovat o uplatnění se v zahraničí a pokusit se prorazit mimo naši republiku. Andrštovi bylo v té době kolem 40, cítil se na takovýto krok „příliš starý“ a ze změn měl obavu. Po téměř 22 letech řadu odvážných projektů uskutečnil i na mezinárodní hudební scéně a došel k závěru, že v životě „již starý byl“, právě v těch „40“, nyní se cítí daleko mladší, v pohodě a svobodnější.
Okamžitě se mi vybavil téměř shodný pocit, který jsem zažil i já. Uvědomil jsem si, že po absolvování VŠ jsem okamžikem nástupu do prvního úřednického zaměstnání na Generálním ředitelství Potravinářského obchodu ztratil kousek svého mládí. Život jsem profesně trávil v našedlé atmosféře v kvádru, kanclu a na schůzích, prakticky ztratil kontakt s kulturou, filmy, hudbou a duchem mladými lidmi. Ve vyjetých kolejích jsem směřoval k postupnému papaláštví a přežívání v práci, jejíž smysl jsem občas dost obtížně hledal. Ve srovnání s následujícími lety jsem se nejstarší cítil právě ve věku od 25. do cca 34 let, kdy se otočil režim. Zjistil jsem, že od tohoto okamžiku jsem svobodnější, změnil jsem profesi, viděl řadu hudebních koncertů, především v big beatu navázal na období střední školy, kdy vše „frčelo“, díky ženě Aleně měl možnost vidět kus světa, jako kdybych proti chodu času „omládl“…
Je jasné, že zákony přírody oblafnout nelze, na „Běchovicích“ jsem již o 10 minut pomalejší než v oněch letech, hůře vidím, stále něco hledám, nemohu si vzpomenout, jistě víte, co mám na mysli.
Byl bych rád, kdyby mi „nemládí“ vydrželo co nejdéle, i při něm lze získávat zkušenosti, moudrost a užívat zdraví, které biologickému věku odpovídá. Skutečné stáří ať si ještě počká, nemusím mít všechno „teď a hned“…Nicméně Jardu chápu, na pojem stáří, čas, mládí lze nazírat z různých rovin, a mé zamyšlení, pokud bylo správně pochopeno, je toho důkazem.
čtvrtek 17. listopadu 2011
Vínečko z Pavlova
Milí rozkošníci !
Pokud si budete chtít objednat, vyplňte objednávku (stáhnout zde) a pošlete na můj email do soboty 26.11.2011.
V neděli 27.11. vše hromadně odešleme Šilinkům.
Penízky za víno poukažte na účet 53246071/0100, ze kterého celou objednávku zaplatím Šilinkům.
Objednávejte v násobcích šesti lahví (1 krabice je šest lahví). Do jedné krabice si můžete namíchat různé druhy.
Nezapomeňte připočítat 5Kč/lahev za dopravu.
Přeji krásný večer a slastné představy.
Táňa
Pokud si budete chtít objednat, vyplňte objednávku (stáhnout zde) a pošlete na můj email do soboty 26.11.2011.
V neděli 27.11. vše hromadně odešleme Šilinkům.
Penízky za víno poukažte na účet 53246071/0100, ze kterého celou objednávku zaplatím Šilinkům.
Objednávejte v násobcích šesti lahví (1 krabice je šest lahví). Do jedné krabice si můžete namíchat různé druhy.
Nezapomeňte připočítat 5Kč/lahev za dopravu.
Přeji krásný večer a slastné představy.
Táňa
pondělí 14. listopadu 2011
Informace o spolkové činnosti
V sobotu proběhlo podzimní promítání s hodnocením některých individuálních výjezdů. Jak již je zvykem, všichni dospělí přítomní akci hodnotili positivně. Hodnocení nedospělých jsem nezachytil a tak jej nemohu tlumočit. Je pravda, že Emička toho moc nenamluvila a Adélka mluvit ještě neumí.
Současně jsme s ohledem na časové možnosti pozměnili termín pro naše bowlování. Druhý ročník Řevského bowlingu proběhne v neděli 4.12.2011 od 16:00 v prostorách plzeňské restaurace Anděl. http://www.restauraceandel.cz/cz/bowling/
Věřím, že všichni stejně jako já se potěšili zjištěním, že Jarda na blog uložil odkaz na naše řevské FOTOALBUM. Viz odkaz v pravém sloupci nahoře. Krásně jsem se pobavil, když jsem tam znovu zabrouzdal a podíval se na náš výjezd do Nýrska v roce 2007, viz odkazy 2 x 50 a další. Přeji vám podobnou radost a dobrou náladu.
Současně jsme s ohledem na časové možnosti pozměnili termín pro naše bowlování. Druhý ročník Řevského bowlingu proběhne v neděli 4.12.2011 od 16:00 v prostorách plzeňské restaurace Anděl. http://www.restauraceandel.cz/cz/bowling/
Věřím, že všichni stejně jako já se potěšili zjištěním, že Jarda na blog uložil odkaz na naše řevské FOTOALBUM. Viz odkaz v pravém sloupci nahoře. Krásně jsem se pobavil, když jsem tam znovu zabrouzdal a podíval se na náš výjezd do Nýrska v roce 2007, viz odkazy 2 x 50 a další. Přeji vám podobnou radost a dobrou náladu.
sobota 12. listopadu 2011
Možná to bylo jinak
Navnaděni negativní reakcí české kritiky, vypravili jsme se s Táňou na nový film režiséra Rolanda Emmericha Anonymous, který na pozadí boje o nástupnictví po Alžbětě I. pohrává si s otázkou autorství díla Williama Shakespeara.
A rovnou musím říci, že jsme zažili úžasnou podívanou s důmyslnou zápletkou a výtečnými hereckými výkony. Že jsme viděli fascinující vyobrazení tudorovského Londýna, plného smyslnosti, žárlivosti a intrik v nevšedním příběhu o víře v sílu slova.
Jistě, jak mnozí upozorňují, našlo by se zde hodně dějepisných nesrovnalostí, chyb, ba i schválností. Nebývá však výsadou všech vypravěčů, včetně Shakespeara samotného, zacházet s historií do značné míry benevolentně?
Ostatně, hned v úvodu filmu nás klasický shakespearovský herec Derek Jacobi upozorní, že se jedná jen o divadlo, zdání a zábavu, za níž na konci spadne opona.
Spekulace o tom, kdo je opravdu autorem díla připisovaného Williamu Shakespearovi, se táhnou staletími a podklady pro ně nejsou neprůkazné.
Podle oficiálních životopisců například strávil Shakespeare v Londýně dvacet let života. Neexistuje ale jediný záznam, že by jej někdo v té době vůbec viděl či s ním reálně komunikoval.
Shakespeare nežil v zaostalé zemi, ale v Anglii za vlády Alžběty I., což je doba, ze které se zachovalo několik milionů dokumentů. Po faktech o největším literárním géniovi světa se pídily tři generace vědců. Našli stohy záznamů o všech velkých i malých básnících té doby a dokonce objevili i několik zapomenutých. O tom největším z nich se dochovaly jen tři desítky drobných odkazů. Žádný z nich ho nepopisuje jako herce nebo spisovatele.
Nedochovaly se také žádné rukopisy psané jeho vlastní rukou. Dokonce ani črty, pasáže, poznámky, denní záznam nebo jediný dopis.
Známe jen jeho poslední vůli, v níž není ani zmínka o básních, hrách, rukopisech, literárních právech nebo osobních spisech. Jen soupis majetku. Klasická závět nevzdělaného a podle všeho negramotného kupce šestnáctého století.
Už Mark Twain ve své knize Je Shakespeare mrtev? k tomu kdysi poznamenal:
"A také každý ví či může dokázat, že Shakespeare ze Stratfordu napsal za celý svůj život jedinou báseň. Ta je autentická. Tu opravdu napsal - což je fakt, jenž stojí mimo diskusi. Napsal ji celou a napsal ji celou ze své vlastní hlavy. Přikázal, aby toto umělecké dílo bylo vyryto na jeho náhrobní kámen, a uposlechli ho. Tam přetrvává dodnes. A tady je:
Příteli dobrý, chraň se, pro Ježíše Krista,
vykopat prach zde uložený:
Požehnán buď ten, kdo ušetří tento kámen,
a proklet budiž ten, kdo pohne mými kostmi."
"Tak toto je poslední prohlášení muže, jenž napsal Othella a Macbetha? Jak tragické," říká ve své práci Shakespearovy letopisy John Underwood.
A tak dále a podobně.
Oč méně je důkazů o vlastní existenci Shakespeara - dramatika, o to více nacházíme hypotéz o jeho pravé totožnosti.
Tvůrci filmu Anonymous sáhli po poměrně uznávané tzv. Oxfordské teorii, která považuje za původce slavných her 17. hraběte z Oxfordu, Edwarda de Vere, neboť, mimo jiné, jeho život do značné míry souzní s různými situacemi popsanými v Shakespearových hrách.
Možná to bylo tak, možná jinak.
Možná se autoři filmu mýlí, ale mýlí se oslnivě.
Jarda
úterý 8. listopadu 2011
O labutích, husách, svatém Martinu a víně
Červené a žluté listí javorů vířilo mezi chuchvalci mlhy nad v šeru jen tušenými loukami. Šli jsme s Táňou po hrázi mezi blateckými rybníky. Vítr honil cáry šedivých mraků pod mračny temnými a těžkými jako čekání na zimní ráno. Náhle rozpukl se západní obzor a dlouhý hledáček zapadajícího slunce ozářil párek labutí, které vznášely se na hladině jakoby v bezčasí jiných světů.
Nebylo nesnadno představit si, jak z oněch končin připlouvá Lohengrin pana skladatele Wagnera na loďce tažené právě labutí. I staří Řekové věřili, že Apollón, syn Diův, odlétá každou zimu daleko na sever v kočáru, k němuž jsou zapřaženy labutě. Krása těchto ptáků zkrátka učarovala lidem napříč věků. Ale mýty a pohádky přisoudily labutím nejen přízeň bohů a vznešenost, ale i nádherný hlas.
O labuti, která před smrtí zpívá, se zmiňují již antičtí básníci. Dokonce i zoolog Alfred Brehm říkal, že labuť opravdu jaksi zpívá, když umírá.
Tajemnost labutí však spíše tkví v jejich mlčenlivosti, neboť kromě bručivých zvuků a varovného syčení, takřka žádné zvuky nevydávají. Proč? Inu někteří tvrdí, že labuť nemůže zároveň krásně vypadat a zpívat.
Pro svou majestátnost se labuť často chovala na parkových a zahradních rybnících. Je zajímavé, že první divoké labutě, které nebyly uprchlicemi ze zoo, se v Čechách objevily až po druhé světové válce.
Dnes však jsou u nás hojně rozmnoženy a zvláště v Praze na Vltavě jakoby ztratily svou důstojnost a počínají si spíše jako husy.
Husa ovšem také není ledajaký pták.
Z vykopávek víme, že husy znali i staří Babyloňané a v Indii měly dokonce náboženský význam. V antickém Řecku a Malé Asii byla husa Afroditin svatý pták. Římský spisovatel Columella ve své knize o zemědělství popisuje v prvním století velmi přesně vzhled a chov domácích hus. Husy jsou podle něj lepší než pes, spolehlivě svým křikem venkovany ochrání před napadením Kelty neboli Galy.
Naráží tím pravděpodobně na slavné Kapitolské husy.
Kapitol (latinsky mons Capitolinus nebo Capitolium) je nejznámější a nejvyšší ze sedmi římských pahorků, centrum a symbol moci starověkého Říma. Roku 390 př. n. l. obsadilo galské vojsko pod velením náčelníka Brenna, takřka celý Řím, vyjma Kapitolu. Ten totiž zachránily posvátné husy bohyně Junony, které vzbudily spící stráže, právě když se Galové chystali v noci tajně vtrhnout do pevnosti. Na počest tohoto vítězství byly každoročně na nosítkách po Římě nošeny husy vyzdobené zlatem a psi, kteří nepřítele nezjistili, byli zatracováni.
Na druhé straně si husy svým hlasitým kejhání přivodily i jistou, řekněme, mrzutost, trvající až po naše časy.
Jeden římský voják, který později přijal křesťanství a stal se poustevníkem, byl lidmi tak uctíván, že si jej zvolili za biskupa. On však byl příliš skromný, nechtěl tuto hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty naň ale silným voláním upozornily a jemu nezbylo než se podvolit. Přihodilo se to roku 372 ve městě Tours a ten bývalý voják se jmenoval Martin. Později byl prohlášen za svatého a husy, které jej prozradily, staly se nedílnou součástí oslav jeho svátku - jako pečínka!
Svatému Martinu přisoudili posléze patronát nad vojáky, koni, husami a také vinaři.
Už v 18. století za vlády císaře Josefa II. chodívali na den svatého Martina majitelé vinic ke svým vinařům ochutnat nové víno a podle jeho kvality se pak rozhodovali, zdali s vinařem prodlouží smlouvu na další rok. Z tohoto starého zvyku zůstaly nám dodnes slavné košty Svatomartinského vína.
Svatomartinské víno letos poprvé ochutnáme, tak jako každý rok, na svatého Martina, tedy 11.11. v 11 hodin.
Počet vinařů, kteří mají zájem připojit se k možnosti používat značku SVATOMARTINSKÉ stoupl tento rok o plnou čtvrtinu. Zatímco loni se o značku Svatomartinské ucházelo 100 vinařů s 238 víny, letos už to bylo 125 vinařů a vinařských firem s 435 víny. Po hodnocení dostalo právo používat značku SVATOMARTINSKÉ 365 vín.
V letošní nabídce bílých Svatomartinských vín je nejvíce zastoupená odrůda Müller Thurgau s 96 druhy vín. U dalších bílých odrůd Veltlínského červeného raného je to 23 a u Muškátu moravského 43 druhů. Svatovavřinecké vévodí růžovým vínům s 80 víny, zatímco u červených Svatovavřineckých budeme vybírat z 37. Modrý Portugal naopak dominuje mezi červenými s 62 víny a nabídku doplňuje Modrý Portugal rosé se 17 víny a 7 vín bude cuvée, neboli směs více odrůd.
Seznam vinařů, kteří získali známku SVATOMARTINSKÉ najdete ZDE.
Vítr na chvilenku utichl a pak s novou silou opřel se nám do zad, smazal onen přízračný paprsek světla a hladinu Hořejšího rybníka opět zakryla mlha. Ještě chvíli naslouchali jsme mlčení labutí tam někde na druhé straně večera. Kdesi zavolalo káně a my se vydali pomalu domů.
Jarda
čtvrtek 3. listopadu 2011
Baccalaureata neboli vavřínem ověnčená

Včera ve dvě hodiny odpoledne začala v budově bývalého Federálního shromáždění (dříve plodinové burzy, nedávno však Radia Svobodná Evropa a nyní Národního muzea) promoce absolventů bakalářského studia Vysoké školy obchodní v Praze.
Z ochozu velké auly sledovali jsme slavnostní rituál, při němž za tichého doprovodu tónů Z českých luhů a hájů udělen byl akademický titul bývalým studentům oboru Cestovní ruch.
Mezi nimi složila do rukou promotora promoční slib i naše Kačka.
Nyní tedy již Bc. Kateřina Kocourková.
Bravo! A jak se kdysi říkalo: Quod bonum, felix, faustum, fortunatum que sit čili Ať je to k dobru, štěstí, blahu a zdaru!
Jarda
středa 2. listopadu 2011
Dušičkové těšení
Vždycky jsem se těšil, až budu starý. Teď jsem, ale těším se dál, až budu starý. Pravděpodobně to má něco společného s moudrostí, respektive s jejím očekáváním: stáří = moudrost.
Kdybych byl moudrý již teď, těšil bych se na stáří? A budu-li někdy moudrý, budu se ještě na něco těšit? Nebudu se jen těšit z toho, že už se těšit nemusím, jelikož mohu těžit ze vzpomínek?
Vzpomínky nás zapomnětlivých mají totiž pel panenství, barvy a vůně jara a všeobecnou tvářnost romantiky oproštěné od sentimentu skutečných prožitků.
Naopak zesnulé vzpomínky pamětníků bylo by příhodno oslavit zahradními slavnostmi ve spolku věrných nebožtíků, jak ostatně o Dušičkách činí někteří národové.
Přál bych si, aby tento blog, jenž příznačně zrodil se s podzimem, zasvěcen byl především údivu, neb údiv je atributem dětí a nás, kteří jsme již opět přestali obcházet kaluže.
Nevzpomínejme, ale divme se jako Zdeněk, že život se převrací na způsob pestře malovaného míče, jako Olinka té úžasné svobodě důchodu či jako Václav mumraji pod balkonem Júlie, neboť tam někde pod jeho nánosem určitě skrývá se bláznivé rudé srdce Romeovo.
Jarda
Jak jsem poznával Veronu
A když přišla Zuzka, tak se zhrozila. Polepených stěn od žvýkaček si poprvé nevšimla a turistické šílenství ji šokovalo. Rychle jsem ji musel odvést pryč.
A pak jsme se těšili z pěkného slunečního dne. Veronské toulaní jsme si zpestřili v italské cukrárně s pravým nefalšovaným kapučínem. A večer gurmánské hody v místní restauraci. Samozřejmě v domě, kde bydlel Romeo. Jenže o tom již víme své.
Foto viz: https://picasaweb.google.com/100621729692713654455/Verona2011##
úterý 1. listopadu 2011
Těšení od Olinky
To, co jsem chtěla napsat o těšení a co jsem nenapsala, se diametrálně liší od toho, co bylo napsáno v Řevských e-novinách. Myslím, že téma „TĚŠENÍ“ by mělo být průběžné.
Nemohu napsat co mne těší konkrétně, ale musím říci, že vzhledem k mé povaze, se těším i ze zdánlivých maličkostí. Věcí, které mne potěší by byl opravdu dlouhý seznam.
Potěší mne, když ráno svítí sluníčko, setkání s naší „rozlétanou“ rodinou, setkání s přáteli i třeba drobný dárek. V letošním roce mne nejvíce potěšilo, že jsem se v relativním zdraví dožila důchodu. Je to úžasný čas, který by se dal, alespoň z ného hlediska, přirovnat k dětství či mládí. Ne mentálně, ale svobodou a tím, že si člověk může dělat co chce, kdy chce a s kým chce.
Zkrátka, mne potěší cokoli dobrého, hezkého a sympatického.
Těšení od Zdeňka
Blíží se zima a tak vzpomínám, jak jsem se dříve na ni těšíval.
Jako malý kluk jsem se těšil, že se budu koulovat a stavět sněhuláky. Jako trochu větší, že budu jezdit na saních, později na lyžích, či budu bruslit na starém zimním stadionu na Štvanici, na tom, který se dnes bourá. Více jsem se ale těšil na zamrzlé rybníčky ve Stromovce, kde jsme hráli hokej, nebo na bruslení na Vltavě, která v té době ještě zamrzala.
S přibývajícími roky jsem si pořídil běžky a těšil se z běhání po horách, nejprve sám či s kamarády, posléze s Jitkou. Jak šel čas, běh jsem proměnil v procházky na lyžích s pohledy na krásy zasněžené krajiny.
Léta přibývala, hodnoty se měnily. Odložil jsem postupně brusle i lyže, a nyní se těším, jak se budu s vnoučaty koulovat a stavět sněhuláky. Ta dvě starší už ale dávají přednost sjezdovkám a bobům a ty už nedohoním. No, na ta mladší snad letos ještě stačím.
Na zimu se vlastně již ani moc netěším, ale o to víc se těším na léto. Má to také svou výhodu – budu se těšit déle.
Řev přírody otevírá svůj blog
Vážení Řevové,
tímto otevírám blog Řevu přírody pro naši komunikaci. Těším se na vaše příspěvky a komentáře.
Váš
Václav st.
tímto otevírám blog Řevu přírody pro naši komunikaci. Těším se na vaše příspěvky a komentáře.
Váš
Václav st.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)