PF2012

Řevové pospolu

Sešli jsme se včera naposled v tomto předposledním roce lidstva.
A bylo nás poměrně dost.
Až na výjimky dorazili zástupcové snad všech rodinných klanů našeho spolku.

Summa:

• Táňa rozdala vstupenky na únorové divadlo
• Jarda oficiálně poděkoval Václavovi st. za excelentní právní zastupování řevského webu ve věci údajného porušení autorských práv autorů zde kdysi uveřejněných obrázků. Václav prokázal nesmyslnost obvinění a vyhrál ve všech bodech !!!
• Olinka podarovala jednoho každého člena spolku pestrým párem teplých ponožek, jí upletených
• Alenka se uvolila zařídit pro Řev přírody návštěvu expozice Svatovítského pokladu, na jehož restauraci se v nemalé míře podílela Bertíkova firma 
• Bertík též představil projekt kalendáře, kde měsíc vždy začíná pondělkem
• Václav v krátkosti poreferoval o své plavbě na Nikodémově memoriálu
• atd. apod. - možná jsem něco pominul, neboť to, co se probíralo na opačném konci stolu, nemuselo se ku mně donésti (lze doplnit v komentářích)
• obsluha, pokrm, jakož i nápoje bez chyby

Účast: Jitka, Zdeněk, Jan, Ludmila, Rudolf, Václav st., Alenka, Olinka, Norbert, Vlasta, Karel, Táňa a Jarda

Divadlo se Řevem přírody v únoru

Vážená a milá divadla a dividla!

Dne 14. 2. 2012, v úterý, od 19:00 hod hrají v Divadle v Dlouhé Lásku a peníze
(více na www.divadlovdlouhe.cz). Lístek stojí 320 + 10 Kč.
Kdo chce jít s námi, dejte vědět nejpozději do středy 21. 12. !!!
Pošlete pak penízky na konto 53246071/0100, ze kterého budu platit lístky.
Nezapomeňte uvést na příkaz svoje jméno.
Máme rezervováno 30 lístků ve 3. až 5. řadě.
Přednost budou mít ti, kteří se ozvou dříve.

Pohodový čas předvánoční

Táňa

Starý pan Vánoce a cesta kolem času

Čas leží u našich nohou jako rybník plný ryb. Ty ryby jsou národy a světy ukryté pod zčeřenou hladinou událostí. Jaký však vítr vytváří vlny let? Co určuje jeho směr a sílu?

Tentokrát jsme s Táňou zamířili na Staroměstské náměstí s vysokým vánočním smrkem oděným do světel a stříbra. Vlevo stály jesličky, vpravo mohutné pódium, kolem dokola červené velestánky a lidi sem a lidi tam.

Prodírali jsme se tím zástupem a tuhle nám nesli noviny, radujme se, a támhle zase chtěli do Betléma, dudlajdá. Voněl punč a trdelníky.

Proti večernímu nebi zvedaly se věže Týnského chrámu, krásné pouhou svou přítomností. Staré a trpělivé. Kolik už podobných mumrajů asi viděly?

A tehdy mě to napadlo. Taková hloupost: Kdy vlastně se začaly slavit Vánoce?

Stalo se módou zasvěceně hovořit o tom, že vánoce původně bývaly pohanskými svátky. Keltský slunovrat, římské Saturnálie, oslavy zrození Nepřemožitelného Slunce (dies natalis Solis Inuicti), které zavedl roku 274 císař Aurelianus, to vše a i jiné starší kulty prý křesťanským vánocům předcházely. Kdo ví?

Začátkem 19. století pan Alexander Hislop v knize The Two Babylons psal, že už královna Babylonu Semiramis nařídila tehdejšímu světu, aby oslavoval narození jejího syna Tamuze, který byl počat Duchem a stal se “bohem Slunce”, tedy Baálem. Lidé v době zimního slunovratu uctívali obrazy Semiramis, královny nebes, s dítětem mužského pohlaví v náručí. Současně také pekli různé koláče či sladkosti, které spolu s ovocem a pochodněmi zavěšovali na stromy. Hle, první vánoční stromečky!

Ovšem prorok Jeremiáš proti nim tehdy velmi horlil: "Toto praví Hospodin: Neučte se cestě pronárodů a neděste se nebeských znamení, i když se jich děsí pronárody.To, čím se řídí národy, je pouhý přelud, dřevo poražené v lese, výrobek přitesaný řemeslnou rukou.Krášlí jej stříbrem a zlatem, hřebíky a kladivy upevňují, aby to nebylo vratké.” (Jr 10:3)

Často je v souvislosti s původem Vánoc také zmiňován perský bůh slunce Mithra, jehož uctívání začalo v římské říši již před Kristem a kterého široce zpopularizovali římští legionáři.

Historik C.E.Olmstead napsal: “Mithraismus přijal formu tajemného náboženství, s propracovanými zákonitostmi a obřady. Přišel do starověkého římského světa asi r. 75 př. Kristem., a za 200 let se dostal do pozice hlavního konkurenta křesťanství.“

E. Royston Pike k tomu dodává: „První dnem týdne byla mithraistická neděle již dříve, než se stala křesťanskou, a 25. prosince byly Mithrovy narozeniny.“ (Encyclopedia of Religion, Art. Mithraism.)

Zdá se to být jasné, jak uzavírá historik Gaston H.Halsberghe: „Autoři, se kterými jsme konzultovali toto téma, souhlasně přiznávají vliv pohanského svátku užívaného k uctění Deus Sol Invictus dne 25. prosince – Natalis Invicti – na křesťanské svěcení vánoc. Tento vliv je příčinou přijetí data 25. prosince za datum narozenin Krista, které bylo některými doposavad slaveno v den Epifanie, tj. 6. ledna. Svěcením narozenin boha Slunce, které bylo provázeno rozžeháváním světel a pochodní zároveň s ozdobováním větví a malých stromů, zotročilo stoupence tohoto kultu do té míry, že dokonce i tehdy, když byli obráceni křesťanstvím, nepřestávali oslavovat svátek narození boha Slunce.“ („The cult of Sol Invictus“ ; 1972, str. 174)

Jenže...

Jenže například Thomas Talley ve své knize The Origins of the Liturgical Year (Původ liturgického roku) tvrdí, že císař Aurelián zavedl svátek narození nepřemoženého Slunce ve snaze dát nový život – znovuzrození – umírající Římské říši. Je mnohem pravděpodobnější, jak se Talley domnívá, že císařův čin byl odpovědí na vzrůstající oblibu a sílu katolického náboženství, které 25. prosince slavilo Kristovo narození, spíše než že by to bylo naopak.

Neexistuje žádný důkaz, že Aureliánův svátek předcházel svátku Vánoc, a je to další důvod pro to věřit, že ustanovení tohoto svátku – který si nikdy nezískal podporu lidu a brzy zaniknul – byla snaha dát pohanský význam datu, které již bylo významné pro římské katolíky.

Pokud se tedy Kristovo narození slavilo nezávisle na slunečních kultech, jak se dospělo ke konkrétnímu datu, když Evangelia o něm nic přesnějšího neříkají?

Tak například Marian T. Horvat upozorňuje, že raný křesťanský traktát De solstitiia zaznamenává tradici archanděla Gabriela, který se zjevil Zachariášovi v chrámu, když sloužil jako kněz na Den smíření (Lk 1:8). To umisťuje početí Jana Křtitele do doby Svátku stanů na konci září, jak řekl archanděl Gabriel (Lk 1:28), a jeho narození o devět měsíců později do doby letního slunovratu.

Protože Lukášovo evangelium prohlašuje, že archanděl Gabriel se zjevil Panně Marii v šestém měsíci po početí Jana Křtitele (Lk 1:26), početí Krista je tím umístěno zhruba do doby jarní rovnodennosti, tj. do doby židovských Velikonoc na konci března. Jeho narození by tedy připadalo na konec prosince, na dobu zimního slunovratu.

Spolehlivost těchto dat založených na tradici a Písmu svatém je potvrzena nedávnými důkazy ve svitcích od Mrtvého moře, jejichž autoři se velmi zabývali daty v kalendáři, jež byla důležitá pro stanovení, kdy se mají slavit svátky podle Tóry. Data nalezená ve svitcích umožňují zjistit rotující službu kněží v chrámu v době Starého zákona a s určitostí ukazují, že Zachariáš sloužil v chrámu jako kněz v září, čímž je potvrzena tradice rané Církve.

Takže si to shrňme. Za prvé tu máme Vánoce jako převzaté a upravené oslavy slunovratu, s kteroužto praxí měla tehdejší křesťanská církev již poměrně bohaté zkušenosti, za druhé pak Vánoce jako původní křesťanský svátek narození Ježíše Krista.
Když se nad tím vším zamyslíte, možná vám přijde divné, stejně jako mně, proč by měli křesťané slavit slunovrat až 25. prosince, když každý ví a věděl, že nastává 21. nebo 22. prosince? Ostatně i ony výše zmiňované Saturnálie končily ve starém Římě už 23. prosince.
Na druhou stranu je ovšem nepochybné, že kult slunce měl na křesťany silný vliv, ostatně už Starý zákon označuje očekávaného Vykupitele jako "slunce spravedlnosti" (Mal 3:20) a v Novém Zákoně se sám Kristus nazývá "světlem světa" (J 8:12).
Z toho vyplývá jedno elegantní řešení, které dává za pravdu všem spekulacím:
Vánoce jako liturgický svátek fakticky vznikly v Římě kolem roku 330. Podkladem k nim bylo výročí skutečného narození Páně dne 25. prosince, avšak již od počátku vstřebávaly do sebe oblíbené rituály a praktiky nejen tehdy aktuálních slunečných kultů, ale i magické zvyklosti různých posléze pokřtěných národů.

Ale ať už se zrod Vánoc přihodil jakkoli a kdykoli, každopádně se mezi něj a nás položila taková masa času, že obejít ji kolem dokola dokázal by snad jen blázen či básník.

Ještě jednou jsem pohlédl na Týnské věže a opět se otočil k náměstí. Ani jsem se nedivil té změti hluků, hlav  s červeně blikajícími santovskými čapkami, rukou obtížených taškami, křiku a front u občerstvení. Nedivil jsem se olbřímým bilboardům, jiskřivým reklamám a pozlátkovým výkladům stále stejných obchodů, kolem nichž jsme s Táňou procházeli směrem k řece.

Kdysi v tomto siném měsíci prosinci lidé tiše vyčkávali, zda světlo ráčí prosiněnti (probleskouti) dlouhou nocí. Prosili za něj, a ta naděje jim byla darem, jako zlaté prasátko dětem, které vydržely.
Jenže ve světě, který září do vesmíru mocnou energií pokroku, by to byla hloupost.

Odbočili jsme z Pařížské třídy a chodců ubývalo. Minuli jsme Židovský hřbitov a u Rudolfína už zůstaly ulice prázdné. Vešli jsme na nábřeží a tam zády k nám seděl na lavičce starý pan Vánoce a jeho shrbená záda s velikými zelenými křídly se otřásala. Běželi jsme k němu. Podíval se na nás a v očích se mu třpytily slzy. Pane, vy pláčete?
A pak jsme to uviděli.
Starý pan Vánoce se smál!

Jarda

Objednávka Möhwaldovy boudy

Ahoj Karle a všichni na Mejwaldce!

Rádi bychom u Vás oslavili Jardovy šedesátiny a Zdeňkovy sedmdesátiny.
Zatím to vypadá nadějně.

Prosíme o ubytování se snídaní od 8.6. do 10.6.2012 (pá-ne).
Pokojíčky bychom obleželi takto:
č.0: Jakub + Táňa Šmejkalovi 2,5x
č.1: Václav a Zuzka Pátkovi 2x
č.2: Kocourková Lenka a Kateřina 2x
č.3: Malá Olga
č.4: Hanka Trenčanská, Honzík Svoboda, Ema a Adélka, 2x dospělí + 2x děti – jenom so-ne
č.10: Jarda + Táňa Šmejkalovi 2x
č.13: Dlouzí Karel, Zuzana, Marek, Šárka, 2x dospělí + 2x děti
č.14: Kocourkovi Zdeněk a Jitka 2x

Pokud by to šlo, podrž nám ještě pokojíčky 7, 8, 9, kdyby se ještě někdo rozhoupal.

Ze soboty na neděli prosíme bloknout Bažinu.

Pokud je to pro Tebe lepší, obešlete nás nějak zavčas woschery.

Děkujeme, moc všechny pozdravuj a mějte se krásně adventně.

S pozdravem,

Táňa

-----------------

Ahoj,
termín je zarezervován, poukazy pošlu na jaře.
Hezký svátky

Karel

Divadlo se Řevem přírody v lednu

Vážená a milá divadla a dividla!

Tak už divadlo v příštím roce 2012.
Dne 16.1., v pondělí, od 19:30 hod hrají v Divadle v Celetné Cyrana.
Máme zarezervováno 14 lístků.
Přihlásili se:
Šmejkalovi J+T 2x
Šmejkalovi J+T+j 2x
Lachovi 2x
Pátci asi? 2x
Riegelovi 2x
Kocouři 2x
Zuzka Dlouhá 2x.
Lístek stojí 290 + 10 = 300 Kč.
Penízky na lístky posílejte, co nejdříve, na konto 53246071/0100.
Nezapomeňte uvést na příkaz svoje jméno.

Krásný čas adventní.

Táňa

Výsledky 2.ročníku Řevského bowlingu

Panové s napětím sledují "hod" Emy

Zdeněk s Evou před svými hody

V neděli 4. prosince 2011 jsme se sešli v poměrně hojném počtu na 2.ročníku Řevského mistrovství v bowlingu. Nejpočetněji byly zastoupeny rodiny Svobodovic a Rieglovic. Z hlediska úspěšnosti bodů naházených jednotlivými rodinami by vyhráli Rieglovi zastupovanými oběma Monikami, Bertíkem a Petrem. Za Svobodovic házel jen Honzík a kutálela Emička. Nicméně jí sražené kuželky vzbuzovaly největší ohlas. To když koule dokázala srazit kuželku a vracela se zpět. Obdivuhodný výkon zaznamenala i Eva od Pešlů, které se jediný stroke podařil, když házela za svého Tomáše. Co se týče ostatních závodníků, tak zaujali dva Tomáši od Koubských. Karlové totiž hráli pod pseudonymy svého syna resp. bratra. Co tím zakrývali nevím, z dosažených výsledků se mohli radovat snad jen z rychlosti vysílaných koulí. Panové, rychlost valící se koule není vše. O tom by vám mohla vyprávět Ema. Překvapivě velmi uspokojivých výsledků dosáhla Táňa, která porazila Jardu, přestože Jarda dokázal dvakrát za sebou srazit všechny kuželky na první pokus. Zdeněk hájící početných rod Kocourků byl osamocen a asi to způsobilo jeho slabší koncentraci. Celému klání pak ještě přihlíželi Hanka s Adélkou, Zuzka, Vlasta a Ludmila zachraňující účast za Lachy. Omluva těchto dam v soutěži byla řádně potvrzena přítomnými doktory.

Nelze nezmínit, že někteří soutěžící se domnívali, že důležité je se zúčastnit. My se závodním duchem jsme názoru jiného. Proto je mi radostí vyhlásit oficiální výsledky:

Vítězem se stal Honzík se skórem 125 bodů. Na druhém místě se umístila Táňa se 101 body. Třetí s 95 body skončil Václav st. (autor tohoto postu a ředitel soutěže). Nejvíce stroků zaznamenal Tomáš (jediný pravý toho jména), když mu s jedním ze třech pomohla právě Eva.

Dovolte mi, abych současně všem soutěžícím dodatečně poděkoval za bezproblémový průběh soutěže a dodržování pravidel Fair Play. To, jak se soutěžící dokázali radovat nejen z vlastních úspěšných hodů, ale i z hodů svých soupeřů, svědčí o velmi vysoké morální kvalitě všech soutěžících. Již nyní se těším na příští ročník.

Václav st.

Divadlo se Řevem přírody v lednu ?

Milá dividla !

Jak by to s Vámi vypadalo?

Chtělo by se Vám do Divadla V Celetné 9.1. na Havrana nebo 16.1. na Cyrana?

Mrkněte na www.divadlovceletne.cz .

Kolik lístků a na jaké představení?

Nedaří se mi probojovat do Dejvického.

Tady máme políčíno na Muže bez minulosti, ale na něj zatím nedávají hromadky

a na Wanted Welzl, ale ten vychází pořád nešikovně o víkendech.

Do Dlouhé půjdeme v únoru na Faidru nebo na Lásku a peníze,

jak to bude vycházet termínově.

Potřebuji rychlou reakci, abych věděla, zda to budu v lednu řešit hromadně nebo jako miniakci.

Prosím o odpověď do nedělního večera.

Krásný čas adventní,

Táňa

Víno od Šilinků

Vínečko z Pavlova jest k vyzvednutí.

Jste očekáváni na Žvahově.

I přes víkend jsme střídavě doma.

Těšte se...

Táňa

Pozvánka na řevský bowling

Přátelé,

   dovoluji si připomenout, že tento víkend namísto tradičního
   mikulášského  výjezdu na Barborku je na programu naše bowlování.

   Druhý ročník Řevského mistrovství v bowlingu
   proběhne již tuto neděli 4.12.2011 od 16:00 v prostorách  plzeňské
   restaurace Anděl u metra na Smíchově, Nádražní 114.
   http://www.restauraceandel.cz/cz/bowling/ .

   Hádejte, kdo měl v loni nejlepší skóre. Tipy vkládejte do komentářů.
   Vyhlášení vítěze tipování proběhne spolu s vyhlášením vítěze 2.ročníku
   Řevského mistrovství v bowlingu.

Václav st. (sportovní a kulturní referent)

Můj první otužilecký závod

Vše je jednou poprvé. V případě otužování jsem tuto sobotu absolvoval první otužilecký závod. V Plzni na Boleveckém rybníku se plaval závod do Poháru otužilců a soutěž družstev o Putovní pohár primátora města Plzně. Zatímco v Praze bylo ráno sluníčko, v Plzni nás vítala zatažená obloha a studený vítr. Teplota: vzduch 3,6^oC, voda 3,8^oC.  Voda v rybníku byla krásně čistá. Na břehu byly haldy vytahaných rostlin. Byly vypsány tratě na 100, 250, 500, 750 a 1000m. Protože voda byla pod 4^oC (zimní), na trať se pouštělo podle toho, jakou kdo má vyplavanou třídu. Začátečníci jako jsem byl já, mohli plavat právě nejvíce 250m.Současně je stanoven limit, že ve vodě se smí být nejvíce 22 minut. Kdo v limitu nestihne svoji trať, je diskvalifikován. A jak se mi plavalo? Moje trať byla až poslední. Bylo nás 24 plavců na 250m. Před startem odpočítávali čas. Minutu do startu jsem se svlékl do plavek a šel na kraj pláže. Start byl až deset metrů od břehu ve vodě. Čekal jsem na poslední chvíli, ale když volali 30 vteřin do startu, polovina byla již ve vodě. Tak jsem je rychle následoval. Pak již to šlo rychle, volali 20, 10, 5 vteřin a start. Kolem mne velký shluk lidí co začali plavat. Dost mi překáželi. Musel jsem chvíli čekat. Při samotném plavání jsem zimu necítil. Sice mi za chvíli zmrzly ruce a pak i nohy, ale plaval jsem v polovině našeho startovního pole. A než jsem se nadál, byl tu cíl. Kolega ze stejného klubu, který začínal jako já, doplaval těsně vedle mne, říkal, že jsme plavali asi 5 až 6 minut. Přestože z vody bylo vytaháno hodně rostlin, občas se mi nějaká namotala na krk. I přes ty rostliny to byla pohoda. Náš oddíl vyhrál Pohár primátora. Moje tři body za účast na 250m sice nerozhodly, ale do týmu se počítaly. Porazili jsme Brňáky. Takže úspěch.

Do 26. prosince, kdy se plave memoriál Alfréda Nikodéma v Praze u Národního divadla, jsou na programu ještě závody v Hradci Králové a Chocni.  A tak se můžu těšit na příští závody.

Na obrázku: druhá hlava zleva jsem já. Cíl byl mezi bójkami. V pozadí je vidět doprovod s potápěči. Naštěstí nebyli třeba.

Sto stop listopadu aneb advent

Listopad už stopuje před konečnou a jeho stonožčí stopy mizí ve smogu.

Rezavý magnet vánoc za chvíli zase přitáhne železnou neděli v bronzovém stříbře zlatých časů.

Vypusťme tedy z lednice půst a advent konečně zacinká jak stará čtrnáctka ve Stromovce, aby odmávl náš start.

Proč čekat a kát se, když v žírném víru pase se spasení. Vzhůru, přátelé!

Jak je krásné nechat se ohlušit rykem koled, být zadáven davem, vpleten do řetězců slévajících se slev!

Štědrý cíl však neomylně míří na srdce. Oddech či vzdech?

Přimhuřme oči, aby duch svatý mohl se vznášeti za záclonou řas, neb je nahý.

Jsme mladší, než si myslíme, na tomto konci začátků, ale starší nežli cesta zpět.

Jarda a Múzy

Poprvé v Bruselu

Je moji milou povinností poděkovat Vláďovi za druhý, a dle mého názoru velice hezký, příspěvek o "cestování" člena našeho spolku. První příspěvek tohoto typu byl o návštěve Verony. Při čtení Vláďova příspěvku jsem byl potěšen a věřím, že se potešíte také. Takže nyní dávám slova Vláďovi: 

Všechno je „jednou poprvé“, tudíž i moje cesta za Alenou na nové působiště do Bruselu. Měla to být chvíle takřka slavnostní poté, co se podařilo uzavřít dle pokynů šéfů ČSA v rekordním čase obchodní zastoupení ve Frankfurtu, překonat averzi místního „propouštěného“ pracovního týmu, ustát  soudní spory se zaměstnanci, fyzicky zlikvidovat po cca 40 letech provozu kanceláře a předat je správci objektu, skartovat dokumenty, zajistit převoz několika metráků kancelářské techniky do Prahy, vypořádat daňové  a registrační povinností u místních orgánů a další lahůdky. K tomu vystěhovat byt a uvést jej po desítkách let do původní podoby. Dojednat s jeho majitelem jednoměsíční lhůtu pro uschování věcí, než Alena najde vhodný byt v Bruselu, dle zadání „pokud možno zadarmo“, nejlépe na nějakém palouku, kde se neplatí činže a „spotřeby“, to se nabídky jen hrnou…

Brusel mě něčím štve, jsem euroskeptik, budu hledat jeho slabá místa a jako mravenec pracovat na postupném  rozvolnění evropských struktur, domníval jsem se. Místo toho ale Brusel „dostal mne“, i když především díky mé nepozornosti a hlouposti.

Na první návštěvu jsem před pár dny dorazil s příruční brašnou a dvěma menšími zavazadly vstříc "novému světu", jehož netrpělivé a pohodové "nasávání" však netrvalo dlouho. Asi po hodině pobytu v hlavním městě Evropy jsem zjistil, že brašnička s doklady jako OP, průkaz VZP, řidičák, Open Card, dále kreditními kartami, nepostradatelným diářem, hotovostí v Kč i Eurech, sadami klíčů od bytu v Praze, do firmy,  bytu rodičů, dokumentací k umístění mého táty do Domova pro Seniory v Unhošti se všemi emergency spojeními atp… je pryč. Dorazili jsme s Alenou do "nového domova", místo slavnostní prohlídky a přípitku na budoucnost že okamžitě zajedeme do kanceláře ČSA, kde jsme předtím cestou vykládali Becherovku pro místní promo akci, kterou jsem "dovalil" z Prahy. „Brašnu jsi tam určitě zapomněl“, pravila Alena uklidňujícím tónem, nic jiného nás nenapadlo. Takže nočním Bruselem fofrem zpět do kanclu, při vstupu do budovy náhle  telefon z neznámého čísla na mobil, který jsem měl čirou náhodou v kapse a nikoliv také v brašně. Lámanou angličtinou jsem byl zpraven, že volající našel moji tašku, omluvil se, že se musel podívat dovnitř, zda tam není nějaké spojení na majitele. Našel vizitky, zavolal mi, sraz jsme si dali za 30 minut na smluveném místě. Happyend pro mne v tu chvíli bezmála hollywoodského střihu. Tašku jsem zapomněl na chodníku, když jsem navigoval Alenu při parkování, opět omluva ze strany poctivého nálezce, když mi brašnu předával, že se musel podívat dovnitř neb jinak by nemohl volat. Kdybych neměl telefon u sebe, šel by ji odevzdat na policii, což by s ohledem na místní byrokratické  poměry byl tanec.

Svět je spravedlivý, říkal jsem si poté v euforii, zavolám domů a podělím se o první dojmy. Poprvé za 11 let užívání staré dobré Nokie mě vyklouzl telefon z ochranného krytu, obloukem dopadl na chladnou a tvrdou dlažbu vstupní chodby, netušil jsem do té doby, z kolika součástí se mobil vlastně  skládá… 

Následující den jsme se vydali k poctivému nálezci panu van Rootenovi, řediteli jakési nadnárodní telekomunikační společnosti, nechybělo víno a další dárkové předměty, které jsme jako poděkování  operativně sehnali. Byl rád, že nám mohl  pomoci. „Víte“, řekl, „nelíbí se mi, jak se řada lidí z Evropy dívá na naše město, tak ať se vám zde daří a máte pěkné vzpomínky“…Při veškerém „euroskepticismu“ se ke mně  Brusel jakoby přitulil a pohladil, dodnes mne  těší  pomyšlení, že se mi podobná lapálie nepřihodila  třeba  v Moskvě, Praze  či Podgorici.

Úvaha o "nemládí" od Vládi Šorala

Se zájmem jsem si přečetl příspěvky na blogu „Řevu“ a zaujala mne mimo jiné Jardova úvaha ohledně „těšení se na stáří“ spojené se získáváním životní moudrosti… Nemám rád Klausovské patvary typu „nevítězství“, však je dobře znáte z projevů pana profesora, ale pro vyjádření svého věku na rozdíl od Jardy cítím, že starý nejsem, ale spíše „nemladý“, což je myslím gramaticky přijatelné při vědomí relativnosti pojmu čas.
Onehdy jsem poslouchal rozhovor s vynikajícím bluesrockovým kytaristou Lubošem Andrštem, jenž reagoval na otázku redaktora, zda neměl v letech po revolučním převratu uvažovat o uplatnění se v zahraničí a pokusit se prorazit mimo naši republiku. Andrštovi bylo v té době kolem 40, cítil se na takovýto krok „příliš starý“ a ze změn měl obavu. Po téměř 22 letech řadu odvážných projektů uskutečnil i na mezinárodní hudební scéně a došel k závěru, že v životě „již starý byl“, právě v těch „40“, nyní se cítí daleko mladší, v pohodě a svobodnější.
Okamžitě se mi vybavil téměř shodný pocit, který jsem zažil i já. Uvědomil jsem si, že po absolvování VŠ jsem okamžikem nástupu do prvního úřednického zaměstnání na Generálním ředitelství Potravinářského obchodu ztratil kousek svého mládí. Život jsem profesně trávil v našedlé atmosféře v kvádru, kanclu a na schůzích, prakticky ztratil kontakt s kulturou, filmy, hudbou a duchem mladými lidmi. Ve vyjetých kolejích jsem směřoval k postupnému papaláštví a přežívání v práci, jejíž smysl jsem občas dost obtížně hledal. Ve srovnání s následujícími lety jsem se nejstarší cítil právě ve věku od 25. do cca 34 let, kdy se otočil režim. Zjistil jsem, že od tohoto okamžiku jsem svobodnější, změnil jsem profesi, viděl řadu hudebních koncertů, především v big beatu navázal na období střední školy, kdy vše „frčelo“, díky ženě Aleně měl možnost vidět kus světa, jako kdybych proti chodu času „omládl“…
Je jasné, že zákony přírody oblafnout nelze, na „Běchovicích“ jsem již o 10 minut pomalejší než v oněch letech, hůře vidím, stále něco hledám, nemohu si vzpomenout, jistě víte, co mám na mysli.
Byl bych rád, kdyby mi „nemládí“ vydrželo co nejdéle, i při něm lze získávat zkušenosti, moudrost a užívat zdraví, které biologickému věku odpovídá. Skutečné stáří ať si ještě počká, nemusím mít všechno „teď a hned“…Nicméně Jardu chápu, na pojem stáří, čas, mládí lze nazírat z různých rovin, a mé zamyšlení, pokud bylo správně pochopeno, je toho důkazem.

Vínečko z Pavlova

Milí rozkošníci !
Pokud si budete chtít objednat, vyplňte objednávku (stáhnout zde) a pošlete na můj email do soboty 26.11.2011.
V neděli 27.11. vše hromadně odešleme Šilinkům.
Penízky za víno poukažte na účet 53246071/0100, ze kterého celou objednávku zaplatím Šilinkům.
Objednávejte v násobcích šesti lahví (1 krabice je šest lahví). Do jedné krabice si můžete namíchat různé druhy.
Nezapomeňte připočítat 5Kč/lahev za dopravu.
Přeji krásný večer a slastné představy.
Táňa

Informace o spolkové činnosti

V sobotu proběhlo podzimní promítání s hodnocením některých individuálních výjezdů. Jak již je zvykem, všichni dospělí přítomní akci hodnotili positivně. Hodnocení nedospělých jsem nezachytil a tak jej nemohu tlumočit. Je pravda, že Emička toho moc nenamluvila a Adélka mluvit ještě neumí.

Současně jsme s ohledem na časové možnosti pozměnili termín pro naše bowlování. Druhý ročník Řevského bowlingu proběhne v neděli 4.12.2011 od 16:00 v prostorách plzeňské restaurace Anděl. http://www.restauraceandel.cz/cz/bowling/

Věřím, že všichni stejně jako já se potěšili zjištěním, že Jarda na blog uložil odkaz na naše řevské FOTOALBUM. Viz odkaz v pravém sloupci nahoře. Krásně jsem se pobavil, když jsem tam znovu zabrouzdal a podíval se na náš výjezd do Nýrska v roce 2007, viz odkazy 2 x 50 a další. Přeji vám podobnou radost a dobrou náladu.

ahoj

ahoj

Možná to bylo jinak

Navnaděni negativní reakcí české kritiky, vypravili jsme se s Táňou na nový film režiséra Rolanda Emmericha Anonymous, který na pozadí boje o nástupnictví po Alžbětě I. pohrává si s otázkou autorství díla Williama Shakespeara.

A rovnou musím říci, že jsme zažili úžasnou podívanou s důmyslnou zápletkou a výtečnými hereckými výkony. Že jsme viděli fascinující vyobrazení tudorovského Londýna, plného smyslnosti, žárlivosti a intrik v nevšedním příběhu o víře v sílu slova.

Jistě, jak mnozí upozorňují, našlo by se zde hodně dějepisných nesrovnalostí, chyb, ba i schválností. Nebývá však výsadou všech vypravěčů, včetně Shakespeara samotného, zacházet s historií do značné míry benevolentně?

Ostatně, hned v úvodu filmu nás klasický shakespearovský herec Derek Jacobi upozorní, že se jedná jen o divadlo, zdání a zábavu, za níž na konci spadne opona.

Spekulace o tom, kdo je opravdu autorem díla připisovaného Williamu Shakespearovi, se táhnou staletími a podklady pro ně nejsou neprůkazné.

Podle oficiálních životopisců například strávil Shakespeare v Londýně dvacet let života. Neexistuje ale jediný záznam, že by jej někdo v té době vůbec viděl či s ním reálně komunikoval.

Shakespeare nežil v zaostalé zemi, ale v Anglii za vlády Alžběty I., což je doba, ze které se zachovalo několik milionů dokumentů. Po faktech o největším literárním géniovi světa se pídily tři generace vědců. Našli stohy záznamů o všech velkých i malých básnících té doby a dokonce objevili i několik zapomenutých. O tom největším z nich se dochovaly jen tři desítky drobných odkazů. Žádný z nich ho nepopisuje jako herce nebo spisovatele.

Nedochovaly se také žádné rukopisy psané jeho vlastní rukou. Dokonce ani črty, pasáže, poznámky, denní záznam nebo jediný dopis.

Známe jen jeho poslední vůli, v níž není ani zmínka o básních, hrách, rukopisech, literárních právech nebo osobních spisech. Jen soupis majetku. Klasická závět nevzdělaného a podle všeho negramotného kupce šestnáctého století.

Už Mark Twain ve své knize Je Shakespeare mrtev? k tomu kdysi poznamenal:

"A také každý ví či může dokázat, že Shakespeare ze Stratfordu napsal za celý svůj život jedinou báseň. Ta je autentická. Tu opravdu napsal - což je fakt, jenž stojí mimo diskusi. Napsal ji celou a napsal ji celou ze své vlastní hlavy. Přikázal, aby toto umělecké dílo bylo vyryto na jeho náhrobní kámen, a uposlechli ho. Tam přetrvává dodnes. A tady je:

Příteli dobrý, chraň se, pro Ježíše Krista,

vykopat prach zde uložený:

Požehnán buď ten, kdo ušetří tento kámen,

a proklet budiž ten, kdo pohne mými kostmi."

"Tak toto je poslední prohlášení muže, jenž napsal Othella a Macbetha? Jak tragické," říká ve své práci Shakespearovy letopisy John Underwood.

A tak dále a podobně.

Oč méně je důkazů o vlastní existenci Shakespeara - dramatika, o to více nacházíme hypotéz o jeho pravé totožnosti.

Tvůrci filmu Anonymous sáhli po poměrně uznávané tzv. Oxfordské teorii, která považuje za původce slavných her 17. hraběte z Oxfordu, Edwarda de Vere, neboť, mimo jiné, jeho život do značné míry souzní s různými situacemi popsanými v Shakespearových hrách.

Možná to bylo tak, možná jinak.

Možná se autoři filmu mýlí, ale mýlí se oslnivě.

Jarda

O labutích, husách, svatém Martinu a víně

Červené a žluté listí javorů vířilo mezi chuchvalci mlhy nad v šeru jen tušenými loukami. Šli jsme s Táňou po hrázi mezi blateckými rybníky. Vítr honil cáry šedivých mraků pod mračny temnými a těžkými jako čekání na zimní ráno. Náhle rozpukl se západní obzor a dlouhý hledáček zapadajícího slunce ozářil párek labutí, které vznášely se na hladině jakoby v bezčasí jiných světů.

Nebylo nesnadno představit si, jak z oněch končin připlouvá Lohengrin pana skladatele Wagnera na loďce tažené právě labutí. I staří Řekové věřili, že Apollón, syn Diův, odlétá každou zimu daleko na sever v kočáru, k němuž jsou zapřaženy labutě. Krása těchto ptáků zkrátka učarovala lidem napříč věků. Ale mýty a pohádky přisoudily labutím nejen přízeň bohů a vznešenost, ale i nádherný hlas.

O labuti, která před smrtí zpívá, se zmiňují již antičtí básníci. Dokonce i zoolog Alfred Brehm říkal, že labuť opravdu jaksi zpívá, když umírá.

Tajemnost labutí však spíše tkví v jejich mlčenlivosti, neboť kromě bručivých zvuků a varovného syčení, takřka žádné zvuky nevydávají. Proč? Inu někteří tvrdí, že labuť nemůže zároveň krásně vypadat a zpívat.

Pro svou majestátnost se labuť často chovala na parkových a zahradních rybnících. Je zajímavé, že první divoké labutě, které nebyly uprchlicemi ze zoo, se v Čechách objevily až po druhé světové válce.

Dnes však jsou u nás hojně rozmnoženy a zvláště v Praze na Vltavě jakoby ztratily svou důstojnost a počínají si spíše jako husy.

Husa ovšem také není ledajaký pták.

Z vykopávek víme, že husy znali i staří Babyloňané a v Indii měly dokonce náboženský význam. V antickém Řecku a Malé Asii byla husa Afroditin svatý pták. Římský spisovatel Columella ve své knize o zemědělství popisuje v prvním století velmi přesně vzhled a chov domácích hus. Husy jsou podle něj lepší než pes, spolehlivě svým křikem venkovany ochrání před napadením Kelty neboli Galy.

Naráží tím pravděpodobně na slavné Kapitolské husy.

Kapitol (latinsky mons Capitolinus nebo Capitolium) je nejznámější a nejvyšší ze sedmi římských pahorků, centrum a symbol moci starověkého Říma. Roku 390 př. n. l. obsadilo galské vojsko pod velením náčelníka Brenna, takřka celý Řím, vyjma Kapitolu. Ten totiž zachránily posvátné husy bohyně Junony, které vzbudily spící stráže, právě když se Galové chystali v noci tajně vtrhnout do pevnosti. Na počest tohoto vítězství byly každoročně na nosítkách po Římě nošeny husy vyzdobené zlatem a psi, kteří nepřítele nezjistili, byli zatracováni.

Na druhé straně si husy svým hlasitým kejhání přivodily i jistou, řekněme, mrzutost, trvající až po naše časy.

Jeden římský voják, který později přijal křesťanství a stal se poustevníkem, byl lidmi tak uctíván, že si jej zvolili za biskupa. On však byl příliš skromný, nechtěl tuto hodnost přijmout a schoval se před vyslanci do husince mezi hejno hus. Ty naň ale silným voláním upozornily a jemu nezbylo než se podvolit. Přihodilo se to roku 372 ve městě Tours a ten bývalý voják se jmenoval Martin. Později byl prohlášen za svatého a husy, které jej prozradily, staly se nedílnou součástí oslav jeho svátku - jako pečínka!

Svatému Martinu přisoudili posléze patronát nad vojáky, koni, husami a také vinaři.

Už v 18. století za vlády císaře Josefa II. chodívali na den svatého Martina majitelé vinic ke svým vinařům ochutnat nové víno a podle jeho kvality se pak rozhodovali, zdali s vinařem prodlouží smlouvu na další rok. Z tohoto starého zvyku zůstaly nám dodnes slavné košty Svatomartinského vína.

Svatomartinské víno letos poprvé ochutnáme, tak jako každý rok, na svatého Martina, tedy 11.11. v 11 hodin.

Počet vinařů, kteří mají zájem připojit se k možnosti používat značku SVATOMARTINSKÉ stoupl tento rok o plnou čtvrtinu. Zatímco loni se o značku Svatomartinské ucházelo 100 vinařů s 238 víny, letos už to bylo 125 vinařů a vinařských firem s 435 víny. Po hodnocení dostalo právo používat značku SVATOMARTINSKÉ 365 vín.

V letošní nabídce bílých Svatomartinských vín je nejvíce zastoupená odrůda Müller Thurgau s 96 druhy vín. U dalších bílých odrůd Veltlínského červeného raného je to 23 a u Muškátu moravského 43 druhů. Svatovavřinecké vévodí růžovým vínům s 80 víny, zatímco u červených Svatovavřineckých budeme vybírat z 37. Modrý Portugal naopak dominuje mezi červenými s 62 víny a nabídku doplňuje Modrý Portugal rosé se 17 víny a 7 vín bude cuvée, neboli směs více odrůd.

Seznam vinařů, kteří získali známku SVATOMARTINSKÉ najdete ZDE.

Vítr na chvilenku utichl a pak s novou silou opřel se nám do zad, smazal onen přízračný paprsek světla a hladinu Hořejšího rybníka opět zakryla mlha. Ještě chvíli naslouchali jsme mlčení labutí tam někde na druhé straně večera. Kdesi zavolalo káně a my se vydali pomalu domů.

Jarda

Baccalaureata neboli vavřínem ověnčená

Včera ve dvě hodiny odpoledne začala v budově bývalého Federálního shromáždění (dříve plodinové burzy, nedávno však Radia Svobodná Evropa a nyní Národního muzea) promoce absolventů bakalářského studia Vysoké školy obchodní v Praze.

Z ochozu velké auly sledovali jsme slavnostní rituál, při němž za tichého doprovodu tónů Z českých luhů a hájů udělen byl akademický titul bývalým studentům oboru Cestovní ruch.

Mezi nimi složila do rukou promotora promoční slib i naše Kačka.

Nyní tedy již Bc. Kateřina Kocourková.

Bravo! A jak se kdysi říkalo: Quod bonum, felix, faustum, fortunatum que sit čili Ať je to k dobru, štěstí, blahu a zdaru!

Jarda

Dušičkové těšení

Vždycky jsem se těšil, až budu starý. Teď jsem, ale těším se dál, až budu starý. Pravděpodobně to má něco společného s moudrostí, respektive s jejím očekáváním: stáří = moudrost.

Kdybych byl moudrý již teď, těšil bych se na stáří? A budu-li někdy moudrý, budu se ještě na něco těšit? Nebudu se jen těšit z toho, že už se těšit nemusím, jelikož mohu těžit ze vzpomínek?

Vzpomínky nás zapomnětlivých mají totiž pel panenství, barvy a vůně jara a všeobecnou tvářnost romantiky oproštěné od sentimentu skutečných prožitků.

Naopak zesnulé vzpomínky pamětníků bylo by příhodno oslavit zahradními slavnostmi ve spolku věrných nebožtíků, jak ostatně o Dušičkách činí někteří národové.

Přál bych si, aby tento blog, jenž příznačně zrodil se s podzimem, zasvěcen byl především údivu, neb údiv je atributem dětí a nás, kteří jsme již opět přestali obcházet kaluže.

Nevzpomínejme, ale divme se jako Zdeněk, že život se převrací na způsob pestře malovaného míče, jako Olinka té úžasné svobodě důchodu či jako Václav mumraji pod balkonem Júlie, neboť tam někde pod jeho nánosem určitě skrývá se bláznivé rudé srdce Romeovo.

Jarda

Jak jsem poznával Veronu

Dlouho plánovaný studijní pobyt Zuzky v Itálii se proměnil ve skutečnost. Na místo Bologně si však vybrala Veronu, kam 15. října 2011 odjela s cílem strávit příštích čtrnáct dnů v jazykové škole. Po týdnu mi pak telefonicky sdělila: "Již vím kde je dům, kde „měla bydlet“ Julie".  A tak jsme si tam dali rande. Přímo pod balkónem. „Jaká romantika“ poznamenali čeští turisté, se kterými jsem se seznámil, když jsem do Verony přijel za Zuzkou. Když jsem se zmiňoval svému kamarádovi z cyklistiky, že jedu do Verony, tak mě upozorňoval, že vstup na nádvoří, kde bydlela Julie je hrozný. Všude nalepené žvýkačky a čáranice. Neměl jsem o tom představu a říkal si: "Ten přehání." Jenže ouha. Skutečnost předčila očekávání. Hnus a běs.

Sraz se Zuzkou byl ve čtyři odpoledne pod balkonem.  Zatímco Zuzka byla ve škole, já si dopoledne prošel část Verony a našel místo, kde budeme mít rande. Hned jsem poznal, že v Česku máme státní svátek (vlajku jsem nosil v batůžku). Mezi turisty docela dost skupinek Čechů.  Postupně se také vydávali k domu, kde měla bydlet Julie. A přitom všichni víme, že Shakespeare v Itálii nikdy nebyl a vše si vymyslel. Nicméně balkón existuje a Julie má pod ním svoji sochu. A ten byznys kolem. Skvělé. Milenci si kupují za 8 € malé zámečky s nápisem „Together Forever“, které zamykají na kdejaký kousek brány,  zábradlí, větve stromku apod. Ostatní si kupují všelijaká srdíčka s nápisy, které jim na počkání vyšívají. A muži? Ty hladí Julii ňadra.  Tedy pouze její bronzové sochy. A všichni se s ní snaží vyfotit. Nicméně úspěch. Podařilo se mi vyfotit Julii, aniž u ni kdokoliv stál.

A když přišla Zuzka, tak se zhrozila. Polepených stěn od žvýkaček si poprvé nevšimla a turistické šílenství ji šokovalo. Rychle jsem ji musel odvést pryč.

A pak jsme se těšili z pěkného slunečního dne. Veronské toulaní jsme si zpestřili v italské cukrárně s pravým nefalšovaným kapučínem. A večer gurmánské hody v místní restauraci. Samozřejmě v domě, kde bydlel Romeo. Jenže o tom již víme své.

Václav st.


Foto viz: https://picasaweb.google.com/100621729692713654455/Verona2011##

Těšení od Olinky

To, co jsem chtěla napsat o těšení a co jsem nenapsala, se diametrálně liší od toho, co bylo napsáno v Řevských e-novinách. Myslím, že téma „TĚŠENÍ“ by mělo být průběžné.

Nemohu napsat co mne těší konkrétně, ale musím říci, že vzhledem k mé povaze, se těším i ze zdánlivých maličkostí. Věcí, které mne potěší by byl opravdu dlouhý seznam.

Potěší mne, když ráno svítí sluníčko, setkání s naší „rozlétanou“ rodinou, setkání s přáteli i třeba drobný dárek. V letošním roce mne nejvíce potěšilo, že jsem se v relativním zdraví dožila důchodu. Je to úžasný čas, který by se dal, alespoň z ného hlediska, přirovnat k dětství či mládí. Ne mentálně, ale svobodou a tím, že si člověk může dělat co chce, kdy chce a s kým chce.

Zkrátka, mne potěší cokoli dobrého, hezkého a sympatického.

Těšení od Zdeňka

Blíží se zima a tak vzpomínám, jak jsem se dříve na ni těšíval.

Jako malý kluk jsem se těšil, že se budu koulovat a stavět sněhuláky. Jako trochu větší, že budu jezdit na saních, později na lyžích, či budu bruslit na starém zimním stadionu na Štvanici, na tom, který se dnes bourá. Více jsem se ale těšil na zamrzlé rybníčky ve Stromovce, kde jsme hráli hokej, nebo na bruslení na Vltavě, která v té době ještě zamrzala.

S přibývajícími roky jsem si pořídil běžky a těšil se z běhání po horách, nejprve sám či s kamarády, posléze s Jitkou. Jak šel čas, běh jsem proměnil v procházky na lyžích s pohledy na krásy zasněžené krajiny.

Léta přibývala, hodnoty se měnily. Odložil jsem postupně brusle i lyže, a nyní se těším, jak se budu s vnoučaty koulovat a stavět sněhuláky. Ta dvě starší už ale dávají přednost sjezdovkám a bobům a ty už nedohoním. No, na ta mladší snad letos ještě stačím.

Na zimu se vlastně již ani moc netěším, ale o to víc se těším na léto. Má to také svou výhodu – budu se těšit déle.

Řev přírody otevírá svůj blog

Vážení Řevové,
 tímto otevírám blog Řevu přírody pro naši komunikaci. Těším se na vaše příspěvky a komentáře.

Váš

Václav st.