Letošní první máj poznamenala tzv. floriánská chladna, jev tak často se v tuto dobu opakující (sv.Florián se slaví 4. května), že naši předkové jej, na rozdíl od překvapených současníků, nejen registrovali, pojmenovali, ale s ním i počítali.
Nehledě na počasí však první máj opravdu je zvláštním dnem.
Nazýváme jej jinak než celý měsíc, který známe pod jménem květen, aniž většinou tušíme, že tento název zavedl v roce 1805 vynalézavý pan Jungmann, upraviv pojem kwiecień, kterým Poláci pojmenovali duben.
Květen začíná stejný den v týdnu jako leden příštího roku. Žádný jiný měsíc v běžném roce nezačíná stejným dnem v týdnu jako květen.
Dnešní den nám romantikům připomíná také začátek básně pana Máchy:
Byl pozdní večer – první máj,
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
Ach ano, lásky čas!
Scházíme se na Petříně u básníkovy sochy, líbáme se pod rozkvetlými stromy.
A tak rádi zapomínáme, že Máchův Máj, i když těží z motivů lásky, přírody a vlasti, dotýká se spíše otázek metafyzických.
Kupodivu však ona výše zmíněná a hojně dnes rozšířená tradice líbání žen pod kvetoucí třešní, není zcela určitě starší sta let!
A protože pravděpodobně vychází z městského prostředí, je dost možné, že u jejích kořenů stáli podobní snílci jako my, trávící prvomájový večer v sadech s Máchovými verši na rtech.*
Václav zde před rokem psal, že na 1. května se jim "do pokoje nesl krásný ptačí zpěv. (...) Hrdlička to nebyla. To tedy opravdu ne." (Noční ptačí koncerty)
Je zajímavé, že ani Mácha nemohl tenkrát v roce 1836, kdy vydal svou báseň, hrdličku slyšet. Alespoň ne tu naši.
Hrdlička, kterou známe my, jmenuje se hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) a do našich krajin se dostala až v průběhu druhé světové války (1942) z Balkánu a vbrzku opanovala celou Evropu (Británie 1955, Island 1971).
Za Máchových časů žila u nás jen hrdlička divoká (Streptopelia turtur), dnes již velmi řídce zastoupená, žijící ve volné krajině daleko od lidských sídel.
Hrdlička značila manželství, avšak jako druh čeledi holubovitých poukazuje spíše k Venuši, bohyni lásky.
Borovice zase pro nezdolnost a falický tvar šišek byla symbolem plodnosti.
Jinou zvyklostí pojící se k prvnímu máji jsou studentské slavnosti neboli Majáles. Také tyto oslavy, ač se leckde píše jinak (Jirásek), se v obecnější formě tradují pravděpodobně až od druhé poloviny 19. století. Tehdy se vždy 30. dubna studenti vydávali společně se svými kantory do přírody, kde se oddávali jarním radostem.
Svátek práce, připadající na dnešní den, poprvé se celostátně slavil v USA 1. května 1888, kdy probíhaly celý den stávky a demonstrace na památku dva roky starých událostí (střet mezi stávkujícími společnosti McCormick Harvester v Chicagu a skupinou stávkokazů a nakonec i policií).
O rok později přijala II. internacionála na návrh francouzských socialistů 1. květen za oficiální svátek práce.
Zdá se mi pozoruhodné, že "postupně se k oslavě tohoto svátku přidávaly další politické proudy, jako například nacismus nebo třeba katolická církev, která jej roku 1955 zasvětila sv. Josefu dělníkovi", jak tvrdí Wikipedie.
Jediný zvyk, který se pojí k prvnímu květnu a má opravdu nesmírně staré kořeny je stavění májek.
Tato tradice souvisí totiž s plodivou silou přírody a tu lidstvo uznávalo od pravěku.
Ačkoli se katolická církev snažila pohanské jádro tohoto fenoménu trochu oslabit, nikdy se jí to docela nepovedlo.
Nutno si ovšem uvědomit, že "obřady, které pro nás dnes mají veskrze pohanský původ, nejrůznější zábavy, které se odvozují od zábav keltských, ve středověku už samozřejmě nabyly jednoznačně křesťanský charakter. Tehdejší lidé neznali historii, neuvažovali, kde se ten svátek vzal, takže přijímali výklad božího jsoucna, které je obklopovalo. Proto se třeba později i proutky světily v kostele nebo se lidé těmi proutky šlehali, aby si předali navzájem magickou plodivou sílu. Takže i to, čemu my dnes přikládáme význam pohanského rezidua a říkáme, že pohanské zvyky byly v českém prostředí živé, není pravda. Ti lidé to vnímali jinak, pouze my to tak dodatečně interpretujeme". (viz Český rozhlas)
Nejstarší zprávou o stavění májů u nás je asi popis jihočeského autora Jana Mirotického z roku 1579:
"Téhož času mládenci do vsi celé stromoví smrkové neb sosnové vnášejí, kteréž z důlu oklestíce, vrchní ratolesti zrcadly, sklenicemi, věnci a plíšky zlata věncového blyštícími se ozdobují a strom ten do země vetknouce, přes celé léto tak ho státi nechávají".
Jako opak předchozího můžeme překvapivě předložit slavnost odehrávající se v noci na prvního máje, všeobecně známou jako Pálení čarodějnic.
Wikipedie uvádí, že jedná se o velmi starý a dodnes živý lidový zvyk.
Jenže...
Jenže historik a etnograf Vlastimil Vondruška říká: "V každé studii najdete konstatování, že pálení čarodějnic je pradávný zvyk, že pohané pálili ohně, že na těch ohních kdysi přinášeli nějaké pohanské oběti a křesťanství to potom změnilo a tak dále. To samozřejmě je pravda, ale mezi těmi pohanskými ohni a ohni z 19. století je tisíciletá mezera. Ty ohně se pálívaly v období jiných svátků. V 18. století nemáte jediný doklad o tom, že by se na filipojakubskou noc pálily ohně a čarodějnice. Musíte si uvědomit, že to byla doba, kdy jezuité na hranicích ještě skutečně upalovali ženy. A představa, že současně běží zábava, frivolní venkovská oslava, která si dělá legraci z pálení čarodějnic, je naprosto nesmyslná. Čili pálení čarodějnic je naprosto novotvar 19. století."
Zdá se, že "tato lidová tradice souvisí s určitou tvůrčí činností některých regionálních pracovníků. Oni toužili vytvořit svátky, které by mohly být veskrze české, kterými by se odlišili od německého etnika. A proto na svátky, které skutečně existovaly, roubovali své vlastní autorské tvůrčí představy. Umím si velice snadno představit, že někde někoho napadlo, že nebudou dělat pouze pověrečné praktiky, aby se před čarodějnicemi bránili, ale protože se čarodějnice už ve skutečnosti neupalovaly, napadlo ho, že si udělají takovou zábavu, kde by čarodějnice pálili. A odtud se to pravděpodobně mohlo odvinout."
Jako už po mnohokráté: všechno je jinak!
Jarda
------------
* "Samotný první květen byl záležitostí mládeže...Láska v máji a jeho prvním dni má své místo nejen v tradicích venkova. V městské a hlavně studentské společnosti má svou nezastupitelnou roli milostná romantika oslavovaná poezií, především v duchu nesmrtelného Máchova Máje...V tuto noc chodí zamilované páry k jeho soše na pražském Petříně, zde se zpívá, hraje a samozřejmě zde nechybějí tradiční polibky pod rozkvetlými stromy, aby jim láska vydržela a byla celý rok krásná, obrazně řešeno, "aby neuschla". LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. s.117
------------
* "Samotný první květen byl záležitostí mládeže...Láska v máji a jeho prvním dni má své místo nejen v tradicích venkova. V městské a hlavně studentské společnosti má svou nezastupitelnou roli milostná romantika oslavovaná poezií, především v duchu nesmrtelného Máchova Máje...V tuto noc chodí zamilované páry k jeho soše na pražském Petříně, zde se zpívá, hraje a samozřejmě zde nechybějí tradiční polibky pod rozkvetlými stromy, aby jim láska vydržela a byla celý rok krásná, obrazně řešeno, "aby neuschla". LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. s.117
