Bertíkův poklad, část I.

Ten den se vrátila zima. Loudal jsem se od Pohořelce dolů a marně se snažil přečíst na jednorukých hodinách katedrály čas. Nejspíš jdu příliš brzo.
Na Hradčanském náměstí fičelo nevlídno a zachumlané Japonky si chichotavě fotily červené nosy hradní stráže. Praha pod námi se vynořovala a zase mizela v mlze, ale přesto jsem zahlédl na svatém Mikuláši odlesk zlatých rafijí. Bylo půl desáté.
S Bertíkem jsme se domluvili na desátou. A tak jsem se znovu zahleděl na Prahu.
Jak ji asi viděl tenkrát v prosinci roku 1848 poslední český král?
Jmenoval se Ferdinand a podle dobových názorů byl blb.
Jenže...

Jenže, můžeme nazvat hlupákem člověka, který ovládal pět jazyků včetně češtiny, denně hrál na klavír, uměl i na trumpetu, vášnivě se zabýval botanikou, zemědělstvím a jako hospodář přivedl své zákupské panství k rozkvětu?
Pravda, od mládí trpěl epilepsií a vypadal trochu jako Kašpárek (původní německý Hanswurst se ve Vídni změnil na Kasperle), ale největším handicapem mu patrně byla jeho dobromyslnost a soucit. Vídeňáci o něm říkali: "der gute Nandl ist ein Trottel", ti Vídeňáci, do kterých zakázal v onom revoluční roce 1848 střílet.
Možná proto, ale nejen proto, byl císař Ferdinand I., zvaný Dobrotivý, donucen 2. prosince 1848 abdikovat ve prospěch svého synovce Františka Josefa.
Už jako soukromá osoba se pak Ferdinand rozhodl žít na Pražském hradě.
Jenže ...

Jenže, Hrad tou dobou sice nabízel celkem 711 obytných prostor, kupodivu však všechny byly obsazené!
Při zjišťování stavu vyšlo najevo, že tu bydlí mnoho lidí, kteří na to nemají právo, a nikdo si neuměl vysvětlit, jak se sem vlastně dostali.
Dvorní ubytovatel nakonec českému králi upravil nákladem 32 tisíce zlatých křídlo na II. nádvoří. Tam také později nechal Ferdinand klasicistně přestavět Luragovu kapli sv. Kříže, kterou si vybral za svůj privátní svatostánek.

Ferdinand I. Dobrotivý, poslední český král, "z Boží vůle císař rakouský, král jeruzalémský, uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladiměřský a illyrský; arcivévoda rakouský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský, horno– a dolnoslezský; velkokníže sedmihradský; markrabě moravský; knížecí hrabě habsburský, tyrolský“ – a tak dále, žil na Pražském hradě do konce svých dnů.
Zemřel 29. června roku 1875.

---
Bertíkův poklad, část II.
---
Pokračování zápisu ze spolkové návštěvy expozice Norbertem a jeho rodinnou zrestaurovaného Svatovítského pokladu, vykonané dne 12. 3., bude následovat příště.
Jarda