Sobota, na níž budu vzpomínat.

Mám rád soboty pozdního léta, kdy dlouhé a měkké světlo zostřuje obrysy obzorů, že matou nás zdánlivou blízkostí.
Mám rád soboty - a tato již od rána slibovala zářivý a pokojný den.
Stáli jsme pod košatými listnáči, které stínily bělostnou kapličku před námi. Do jejich uklidňujícího šumění vplouvala tichá hudba a zpěv:

Nezapadej slunce, nezapadej ještě, 
já mám potěšení na dalekej cestě ...  

Pozoroval jsem květy ve věncích, četl si nápisy na stuhách, jenže slova z nich opadávala a splývala do barevných skvrn.
Pan profesor Trojan mluvil o vzácnosti života a jeho běhu.
O našem běhu. O cíli. O poselství. O míjení. O pomíjivosti.
Mluvil krásně, ale já se díval do listoví stromů, na modravé nebe, přejížděl jsem pohledem po trávě, náhrobcích, po ohradní zdi a nic zvláštního neviděl.

Žádný pohádkový pták, větrný vír či ohnivý sloup.
Nic mimořádného.

Jen lenivé sváteční poledne.
Sobota, kterou mám rád.
Sobota, na níž budu vzpomínat.
Sobota, kdy jsme pohřbili Václava.

Jarda, Chlumín 17.8.2013
---
Poznámka: Ten večer jsme se, my řevové, znovu všichni sešli v Mosquitu a zapálili svíčku.