Každý ví, že Ploskovice u Litoměřic vypálil Dalibor z Kozojed, aby se pomstil za smrt svého přítele Zdeňka, v jehož "ňader tůň se hroužil", jak německy veršoval Josef Wenzig do fortepiana pana skladatele Smetany.
Každý ovšem také ví, že to nejspíše nebude pravda, neboť Dalibora ve skutečnosti vedla přirozená touha po bohatství, které se tak sladce získává lupem. Proto byl ostatně vězněn (hrát na housle = být vsazen do pranýře) a nakonec popraven.
Málokdo naopak bývá zpraven o pravděpodobné účasti slavného architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera na vzniku novodobého zámku, který tu nechala postavit dcera vévody Sasko-Lauenburského Anna Marie Františka, nepříliš šťastně provdaná za Toskánského velkovévodu jménem Gaston, jenž byl nejspíše gay.
Ploskovice si zamiloval i poslední korunovaný český král Ferdinand I., kterému Češi říkali Ferdáček a o kterém jsme na našem blogu již marginálně psali, jakož i prezident Edvard Beneš. Oba zde rádi a často pobývali.
Ačkoli se Ploskovice připomínají již roku 1057 ve vůbec první česky psané větě, která se nám dochovala („Pauel dal gest ploscoucih zemu
Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/knihy-lide/historie-a-knihy/historie-knihy/4389-nejstarsi-ceske-vety ...“), vydali jsme se sem, na úpatí vyhaslých sopek majestátního Böhmisches Mittelgebirge, až o 956 let později - minulou sobotu 7. září.
Zdroj: http://www.citarny.cz/index.php/knihy-lide/historie-a-knihy/historie-knihy/4389-nejstarsi-ceske-vety ...“), vydali jsme se sem, na úpatí vyhaslých sopek majestátního Böhmisches Mittelgebirge, až o 956 let později - minulou sobotu 7. září.
Proč jsme čekali tak dlouho? Protože teprve tento den byl vybrán z dlouhé historie Ploskovic k obřadu velmi významnému, při kterém pronesl člen našeho spolku tato slavnostní a zavazující slova:
"Já, Václav beru si tě Šárko za svou zákonnou manželku a slibuji, že tě budu milovat a ctít...", což potvrdila Šárka slibem podobným.
Tak už se nám ti naši mladí berou! Sélah!
A pak jsme se procházeli parkem, který vytvořil Antonio Octavio Broggio a do dnešní podoby přebudoval pro císařského důchodce Ferdinanda Jan Bělský. Měli jsme povznesenou náladu a fotili se u každého stromu.
Nakonec jsme se shromáždili u aut, zformovali kolonu a vyjeli vzhůru do tajných koutů neuvěřitelného Středohoří.
Na koňské farmě kdesi vysoko pod nebem strávili jsme zbytek odpoledne v pohodě, hrách, písních a tancích.
Večer pak ozdobila příjemná konverzace v Lipé, požár a hvězdy.
Byl to okouzlující a magický den.
Sobota, kterou mám rád.
Sobota, na níž budu vzpomínat.
Sobota, kdy jsme oženili Václava.
Jarda
FOTO: Vlasta a Karel
Žádné komentáře:
Okomentovat