Milý Václave,
ačkoli jsi se šibalským úsměvem tvrdíval, že se nikdy
nemýlíš, v jednom ses přece jen zmýlil. Když jsme totiž před mnohými lety
vymýšleli stanovy Řevu přírody, navrhl jsi, že členství v našem spolku bude
doživotní a ukončit je může pouze smrt.
A vidíš, v tom ses zmýlil. Neboť navzdory tomu, co se Ti
přihodilo, zůstáváš stále s námi, ba co víc, přestal jsi být pouhým presidentem
spolku cestovatelů, ale vstoupil jsi do našich srdcí a stal ses inspirací,
severkou našich cest.
Drahý příteli, byl jsi nejlepší z nás. Vždy plný energie,
nápadů, síly, humoru a smyslu pro nesmysl. Dokázals víc, než my si jen stačili
pomyslet. Zdolával jsi vrcholky a vzdálenosti světa nejen běháním, chůzí,
jízdou na kole či na lyžích, ale i rozumem, pokaždé tolerantní a stále
připraven pomoci druhým.
Bylo Tě všude plno tak samozřejmě, že teprve nyní
zjišťujeme, kde všude a jak moc nám chybíš.
Není fér, to co se stalo, ale já jsem ten poslední, kdo by
mohl soudit záměry náhody, osudu či čehosi vyššího.
Jsou věci, které nás přesahují a jsou věci, které nám zbývají: smutek, že nejsi a radost, že jsi byl.
Sbohem, Václave
Za Řev přírody Jarda
---
P.S.
Žádné komentáře:
Okomentovat