Vláďa Šoral: Náš život s mrtvolou aneb něco o studiu jazyků…

„Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“, zní moudré pořekadlo, které nám od dětství mělo otvírat  cestu do světa. Řada z nás se vedle  povinné ruštiny pokoušela získat jazykové znalosti  studiem  dalších volitelných jazyků  mimo povinné osnovy ve volném čase /já například angličtinu v ÚDA / Ústřední dům armády/. Další pokusy následovaly zpravidla na střední  a vysoké škole. I v zaměstnáních před r. 1989 jsem nejen já  několikrát začínal a končil odborářské jazykové  kurzy, které byly často hrazeny zaměstnavatelem a jako bonus  konané nezřídka v pracovní době. Problémem byl fakt, že studium mělo spíše význam preventivní,  aby člověk byl náležitě  připraven, až to bude v životě potřebovat, „co kdyby náhodou“…

Znalosti byly základní, ale v době, kdy jsem odešel do soukromé sféry, mi postačila angličtina  k základní komunikaci s obchodními partnery a poprvé v životě jsem sklidil sladké plody studia potvrzené praxí.

Během cest za poznáním po Mexiku a Chile jsme získávali dost sympatií poté, co jsme si „rukama nohama“ s řadou lidí vyjasnili, že nejsme američané, tedy gringové, avšak na prohloubení takto navázaných vztahů nestačilo ani hláskování jména   muzikanta Carlose Santany, olympijského vítěze v chůzi  Bautisty z Mexika, osvoboditele Simona Bolívara…, a to  ani za hojné  podpory tequily, která by jazyk „rozvazovala“, bylo – li by co rozvazovat. Již v  Cancúnu jsme si s Alenou slíbili, že s tím musíme něco udělat...

Dobře se „něco dělá“ právě po té  tequile, ale přišla bída na kozáky a my jsme  kolem životní  „padesátky“  skutečně se španělštinou začali. Pět  let jsme chodili zpravidla se středoškoláky, zdravotními sestrami, počítačovými techniky, vědeckými pracovníky  a dalšími zájemci do jazykovky. Poznali jsme příjemnou  Carol Cortes ze Španělska, s dalším učitelem Argentincem  Adrianem  Katzem jsme navázali  osobní přátelství. Spolužáci každým rokem ubývali, nakonec jsme zbyli sami dva a pro ty nikdo žádný kurs neotevře. Problémem byla opět ta praxe. Gramatika a pasivní znalost šla, chyběl vždy „protikus“, se kterým bychom se naučili překonat jazykovou bariéru a vědomosti „prodat“ v mlýnici života.

Po Alenině pracovním turné, zahrnujícím mj. i Frankfurt nad Mohanem a momentálně Brusel,  jsme došli k závěru, že nastala  konečně vhodná doba naučit se německy a trochu se zlepšit i ve Španělštině, a to náslechem příslušných televizních programů, které jsme měli či máme k dispozici. Naivně jsme si mysleli, že do hlavy jazyk „naleze“ maximálně do roka,  protože „základy máme“.

Nikdy jsme neviděli tolik televizních programů  jako v těchto destinacích. Jejich sledování často   při  kolísavé  úrovni umělecké úrovni   jsme si vždy zdůvodnili studiem jazyka a tudíž shlédli leccos. Jenže ani po měsících před obrazovkou vám jazyk do hlavy nenaskočí a nenaskočí, pokud zřejmě nejste v předškolním věku a nesledujete pohádky.

V Německu „frčí“ na hlavních programech  různé krimiseriály jako např. Tatort, Soko Leipzig, Kripo Wiesbaden /Düsseldorf, Frankfurt, Saarbrücken…/ a další. Za jeden večer jsou vysílány i 2 příběhy oddělené zprávami „o katastrofách a krizích“ , protože v Německu to je národní sport. . Jednou je to Fukušima Katastrofe, příště Dioxin Katastrofe, Schulden /dluhová/ Krize, President Wulf Krise a možno pokračovat dlouho a dlouho.

Ty krimi příběhy mají pochopitelně podobnou stavbu, kdy na počátku je buď jedna či více mrtvol a v dalších  metrech  příběhu různé detektivní týmy, v rámci emancipačních snah často vedené neohroženými ženami, „jdou pachatelům po krku“. Jak je zřejmé, kasaři, půdaři a klasika z bývalé galérky netáhnout, „in“ jsou  mordy.

A jsme u nadpisu tohoto příspěvku. Pokud funguje popsané schéma, zpravidla se opakuje i slovní zásoba, takže těmto příběhům poměrně dobře rozumíme a nad lahví vína si notujeme, jak jsme objevili  metodu studia s lidskou tváří.  Když je ale příběh natolik stupidní, že jej nelze dosledovat ani s výmluvou na studium náslechem,  zkusíme „přeladit“. V žánru konverzačních komedií, dramatické  filmové klasiky či historických seriálech se pravidelně jazykově „ztrácíme“, chybí nám totiž  naše obezlička, a to je právě ta „mrtvola“ /Leiche/. „Kdo to je? Kde ji  našli? Jako doma jsme v dále zaznačeném okruhu slovní zásoby jako např.   pachatel /Täter/,  zbraň /Waffe/  skvrny od krve /Blutflecken/ vrah /Mörder/  stopa /Spur/, dluh /Schuld/… neboli našem  starém  dobrém  žánru. Poté zpravidla dopijeme a v očích lze číst: nepatří k našim  základním životním potřebám jako je  víno, jídlo, vzduch, svoboda….i ta „naše mrtvola?...