Tak nám ztroskotala
Concordia a stejně jako
Titanik prý z frajeřiny. Ano Titanik se připomíná často. Obě lodi byly luxusní, obrovské a nepotopitelné.
Krom jiných podobností, široce propíraných tiskem, stojí ovšem za zmínku i podobné reakce lidí: V obou případech totiž posádka uklidňovala cestující, že se nic neděje, že je vše pod kontrolou, a hlavně - v obou případech dostaly při evakuaci plavidel první místo v záchranných člunech ženy a děti. ("Chtěli jsme poslat do bezpečí nejprve ženy a děti. Ale řada mužů se snažila zachránit vlastní kůži bez ohledu na své okolí,“ vypověděl policista Edwin Gurd. )
Titanik se potopil v roce 1912, Concordie v roce 2012. O sto let později.
"Je všechno jenom náhoda?" zeptal by se Mirek Černý, ale já se táži, co na to feministky? Kam se poděla léta emancipačního úsilí? Nebo snad existuje předpis, který by při ztroskotání prioritní záchranu žen a dětí nařizoval?
Po propátrání internetu jsem se dozvěděl, že "podle námořních historiků byl rozkaz k záchraně žen a dětí poprvé v dějinách mořeplavby vydán v roce 1852 při katastrofě lodi Jejího veličenstva
Birkenhead. Plavidlo přepravovalo do války proti jednomu jihoafrickému kmeni na 500 vojáků a 26 žen a dětí. Fregata najela u mysu Danger Point na pobřeží Jižní Afriky na zrádné skalisko a začala se potápět. Protože nebylo dost záchranných člunů nařídil velící důstojník vojákům, aby počkali s naloďováním a dali přednost ženám a dětem, což mělo fatální důsledky – všechny ženy a děti sice přežily, ale většina mužů nalezla ve vlnách smrt. Někteří badatelé se domnívají, že rozkaz „ženy a děti napřed“ byl do líčení zkázy plavidla dodán až zpětně. Historicky je doložen teprve o osm let později, přičemž nejvíce jej zpopularizovalo neštěstí Titaniku. A je pravdou, že mezi přeživšími z Titaniku bylo v dubnu 1912 jen 20 procent mužů. Zachráněno bylo 74 procent žen a 52 procent dětí." (
BBC)
Zdá se tedy, že žádné oficiální pravidlo o upřednosťování žen při záchraných akcích neexistuje. Jedná se patrně jen o prostý princip slušnosti ochraňovat slabší a emancipace s tím nic nezmůže.
Ostatně, co je to emancipace?
Emancipací můžeme nazvat právo naplnit život podle svých představ, žít podle zvoleného scénáře.
Libí se mi myšlenka psychologa Petra Kotka, který též píše pod pseudonymem
Pjér la Šé´z: "Napadá mě příběh, který jsem měl možnost číst v knize švýcarského psychologa
Carla Gustava Junga. Po skončení druhé světové války pobýval nějaký čas v Africe, kde studoval chování domorodců. Jedna z tamních žen ho pozvala k sobě domů. Ukázala mu své děti, kuchyň, ohniště, studnu, pole… A Jung v knize napsal, že jeho pocit z té ženy bylo absolutní sebevědomí. Takové sebevědomí, že si ho vůbec neuvědomovala. Ona byla to všechno - děti, dům, oheň, studna. A muž jí to všechno musel vzít, aby ji mohl ovládnout. Emancipace znamená osamostatnění se. A osamostatnit se chce někdo, kdo se necítí svobodný. Ženy byly dva tisíce let tvrdým způsobem potlačeny a důsledky jsou dva. Protože nemohly komunikovat, začaly manipulovat. A muži tím, že zavřeli svá srdce, ztratili citlivost. Takže si myslím, že ženy by se dnes potřebovaly vrátit k sebevědomí, které měla ta černoška."
Sebevědomí se ovšem nedá budovat na omylech a nepravdách. V mnohých tzv. "ženských" článcích či diskuzích se na příklad s oblibou uvádí jako vzor základního, prapůvodního a tudíž nejsprávnějšícho lidského společenského zřízení matriarchát (z latinského mater, což znamená matka, a řeckého archein, což znamená vládnout) neboli taková forma rodové společnosti, kde hlavní slovo měla matka. Její význam prý mimo jiné dokladují i prastaré sošky tzv. Venuší, které vždy zobrazují tělnatou, starou ženu s mohutnými prsy.
Jaký je ale doopravdy smysl dotyčných sošek? Rozhodně ne oslava matky či výraz úcty k ženě!
Zdá se totiž, že podstatou uctívání v době kamenné nebyl samotný předmět, ale to co představoval (
M. Eliade). Navíc i tato zobrazitelná představa byla náhradou za nezobrazitelnou, nevysvětlitelnou a neovlivnitelnou sílu, která však vytvářela zcela zřetelné věci a děje. Lidově se tomu říká zázrak. A tak se nyní zadívejme na sošky typu
Věstonická Venuše a zamysleme se nad tím, co zázračného mohou obsahovat.
S tělnatými neplodnými ženami v klimakteriu mohli tehdy spojovat zázrak jediný, a to že taková žena porodí. To je právě to, co tyto mladopaleolitické Venuše znázorňují, tedy zázračné rození. Proto jsou takto zobrazovány, neboť na rození krásné mladé ženy není nic zvláštního, naopak je to předpokládáno. Tyto sošky nejsou tedy žádným dokladem matriachátu či matrilinearity, ale zástupným vyjádřením zázračné a nezobrazitelné síly, která způsobuje rození vegetace z Matky země. (J.Cinert)
Moderní antropologie pojem matriarchát už téměř neužívá. Toto pojetí „vlády žen“, které si vymyslel
J. J. Bachofen roku 1861, ve skutečnosti představuje pouze nesprávnou aplikaci tehdy čerstvé Darwinovy vývojové teorie. Navíc se nově ukazuje, že Bachofen matriarchát „objevil“ na základě studia řeckých textů.
Absurdní ve smyslu dovolávání se matriarchátu feministkami je už i předpoklad, na kterém pojem matriarchátu vlastně vznikl. Vychází totiž z domněnky, že před
patriarchátem musela být nějaká zaostalejší(!) společnost. A co to mohlo být? V úvahu připadalo jen období, kdy mužům vládly ženy!
V sobotu uplynulo 150 let od úmrtí spisovatelky, která prý byla jednou z prvních českých emancipovaných žen 19. století. Dne 21. ledna 1862 v šest hodin ráno umřela v pražském domě U tří lip Božena Němcová, rozená Barbora/Barbara (?) Betty/Alžběta (?) Novotná (?) Panklová (?).
Ty otazníky znamenají, že o jejím původu koluje mnoho dohadů a nejasností.
Za otce Barunky bývají označováni kníže Metternich, šlechtic Clam-Martinic, francouzský ministr zahraničí Talleyrand, španělský malíř Goya, italský malíř Grossi, případně další. Matkami dle těchto představ mohly být Kateřina Zaháňská, vévodkyně z Dino, Španělka Sabata Garcia, Klára Bresslerová, kněžna Dorothea Talleryandová a další ženy a muži v mnoha kombinacích. Z toho vyplývá, že by manželé Panklovi byli jen adoptivními rodiči slavné dcery.
Také ohledně data a místa spisovatelčina narození panují nejasnosti. Nejčastěji se uvádí 4. únor 1820 ve Vídni, pak se ovšem naskýtají otázky, proč by malá Barunka chodila do školy již od 4 let a byla-li její matka skutečně tak mladá atd. apod.
To jsou některé známé neznámé spisovatelčina života. Za poněkud neznámou však považuji známou postavu jejího manžela Josefa Němce, nevšedního, silného a nekompromisního muže, kterého historie nespravedlivě odsoudila.
Pracoval jako úředník finanční stráže a proháněl pašeráky s nezlomnou odvahou. Byl pohledný, měl černé vlasy a šedé oči. Uměl německy, česky, italsky a latinsky. Dostal se do centra pozornosti státních úřadů a jako „ultra-Čech“ figuroval mezi těmi, kteří se po revoluci 1848/1849 dostali pod státní dohled. Zajímal se o řadu věcí, procestoval, ať již jako voják nebo úředník, kus světa a dokázal se o své zážitky podělit se svými blízkými i s česky čtoucí veřejností. Byl vřelý vlastenec a mezi vlastence uvedl i Němcovou. Na jejich doporučení, možná už dříve na přání manžela, který si své jméno Josef doplnil vlasteneckým druhým jménem Bořivoj a pod ním i publikoval, spisovatelka si "barbarské" jméno nahradila podobou Božena.
Přestože Němec patrně věděl o milencích své ženy, psal jí vroucí dopisy:
"Ty snad myslíš, že jsem proto na tebe pyšný, pro svou slávu snad, věř mně, to mne ještě nikda nenapadlo, abych si na to něco zakládal. Já jsem pyšný proto, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, já tobě podobnou neznám."
Jenomže manželský vztah se pozvolna rozpadal. Němec trpěl tím, že se mu nedaří uživit rodinu (od roku 1857 byl v penzi, ale snažil se neustále přivydělávat), takže se sotva protloukali. Vinu dával své ženě, která podle něj neuměla vůbec hospodařit. Pravdou je, že Němcová tou dobou stále jen psala svá díla a zdržovala se u svých známých, přátel a milenců.
V roce 1861 Němcová odjela do Litomyšle, kde měl nakladatel Augusta vydat její sebrané spisy. Tou dobou už ale byla nemocná (tuberkulóza?), trpěla horečkami a nemohla psát. Nakonec pro ni Němec musel přijet, zaplatit všechny její účty a odvézt domů do Prahy, kde zakrátko zemřela.
Předčasnou smrt manželky těžce nesl a do konce svého života pečoval o její odkaz. Kdo ví, zda by se bez jeho neutuchajícího úsilí na ni nezapomnělo? Roku 1866 napsal do deníku Národ:
"Očekávali jsme, že naše spanilomyslné Češky památku úmrtí zasloužilé Boženy Němcové dne 21. t. m. nějakým způsobem oslaví. Naše očekávání se ale nevyplnilo, neboť jsme toho dne jak na hřbitově, tak i v chrámu Páně vyšehradském ani toho nejmenšího nepozorovali, co by poukazovalo ku památce tohoto dne, leda jediný věnec, který, jak bezpečně víme, nejstarší syn na hrob své matce byl položil."
Josef Němec, který se narodil v roce 1805 v Novém Bydžově, zemřel v Táboře ve svých 74 letech. Na sklonku života tam žil u
svého syna a jeho rodiny v domě na dnešním Křižíkově náměstí.
Jarda
Včerejší večer jsme strávili ve společnosti Chlupatýho ducha z Konvitské ulice. A bylo nám příjemně a gastronomicky objevně. 
