Seřvání či spíše povzdechnutí

V ojedinělém létě tohoto mrazivého jara sešli jsme se tradičně v Braníku a měli se vesele, radostně a labužnicky.
Stalo se tak na svátek svatého Marka, 25. dubna večer.
A jak říkal bratr Žižka: " Na množství nehleďte!"

Účast: Zuza, Václav st., Vlasta, Olinka, Olinka, Taťána a 
           Jarda

Dotýkání zakázáno

Jméno Boží v současnosti zní Sex, hybatelem věcí stala se sobeckost a mezi nimi skomírá láska.
Osamělí lidé bez šance na vítězství, bez minulosti a budoucnosti potkávají se jako ryby v akváriu. A v akváriu není pravda o nic lepší než lež.
A přitom všichni chceme to samé!
Ale co?

Kdyby Oscar Wilde žil dnes, možná by psal podobně jako pan Patrick Marber.
Herci výteční! Velká spokojenost.

Účast: Zuza, Václav st., Zuzka, hosté (12), Taťána a 
Jarda
-----
NA DOTEK
Divadlo Na Jezerce 15. 4. 2013

Autor: Patrick MARBER
Režie: Jan HŘEBEJK
Překlad: Jitka SLOUPOVÁ
Scéna: Jan ŠTĚPÁNEK
Kostýmy: Katarína BIELIKOVÁ

Hráli:
Lenka VLASÁKOVÁ
Jiří MACHÁČEK
Kristýna LIŠKA BOKOVÁ
Jan  DOLANSKÝ

Premiéra: 16.12.2006

Velikonoce v Laponsku na konci lyžařské sezóny

Před dvěma lety jsme se Zuzkou trávili velikonoce na Sicílii a setkali se s největší křesťanskou oslavou. Nyní jsem se v době svátků přesunul trochu více na sever za polární kruh. Jaký klid proti Sicílii či svátkům u nás. Nikde žádné pomlázky, nikde žádné kraslice. Jestli zvony odletěly do Říma nevím. Kostelů tam moc nebylo. Jenže já za polární kruh neletěl kvůli velikonocím. Mým cílem bylo lyžování. Protože cyklistická sezóna se letos posunula do dubna, využil jsem chladu a prodloužil si běžkování. A byl to opravdu svátek. Sněhu kolem metru. Ráno pravidelně kolem -15^oC a pak celý den sluníčko, které zapadalo po osmé. Asi dvakrát sněžilo ale ne víc než hodinku a vždy nasněžilo tak do půl centimetru. A kde že to bylo? První dubnový týden jsem trávil s kamarády z Říčan na Laponském lyžařském týdnu Laponia Hihto. Se mnou tam bylo dalších 12 běžkařských apoštolů.  V rámci týdne jsme se účastnili tří závodů. První závod nás čekal v úterý 2. 4. 2013 a mělo to být 60 km. Jaký šok když jsem po hodině a půl rychlé jízdy zjistil, že jsem ujel jen 10 km. Pak se ukázalo, že první mezičas byl prodloužen o 5 km.  Zbylé závody již byly vždy cca o 4 km kratší. I tak jsme si však krásně zajezdili. V úterý to byl závod na 50 km, který měřil jen 46 a v sobotu závod na 80 km v délce 76. Ovšem závodní atmosféra a organizace kolem perfektní, takže tyto drobné nepřesnosti byly prominuty.  Všech závodů se účastnilo kolem 400 lidí. Stopy byl perfektně upravené. Prostě bez chyb. A ostatní příprava kolem závodů také neměla chyb. Do obchodů pro pivo to bylo po upravené stopě pouhé 4 km.  Nevím, co více bych vám o tom ještě napsal, ale rozhodně všem mohu podobný týden na lyžích doporučit. Registrace na příští ročník již začala:  http://www.lapponiahiihto.fi/en/?Lapponia_skiing_week . Na stránkách najdete profil tratí i výsledky předchozích let.
Připojuji ještě odkaz na pár fotek. https://picasaweb.google.com/100621729692713654455/Laponsko2013# 
Protože cestou na sever jsme strávili přes 6 hodin v Helsinkách, kde jsme přestupovali na letadlo do Kittily, jsou tam i obrázky z Helsinek. Jako správní sportovci jsme museli navštívit i Olympijský stadión, kde to tenkrát Zátopek vyhrál.

Bertíkův poklad, část II.

Tenkrát v roce 1848, když Ferdinand Dobrotivý už jako pouhý civilista díval se na Prahu jako já teď, panovala zajisté větší zima než nyní, ovšem  to se psal prosinec a ne březen!
Otočil jsem se od vyhlídky a loudal se pomalu k Hradu. Právě tam, před kaplí svatého Kříže, mám rande s Bertíkem. Já a zbytek Řevu přírody, kteří jsme ještě neviděli novou instalaci Svatovítského pokladu.

Chrámový poklad pražské katedrály tvoří především utěšená kolekce tělesných pozůstatků svatých (či předmětů k nim se pojících), které jsou zabudovány do schránek různých tvarů a velikostí, umě sestrojených z pokud možno nejdražších materiálů.
Za zakladatele této sbírky můžeme považovat knížete Václava, který do své nově postavené rotundy uložil ve zlaté krabici zabalené rámě svatého Víta, aniž tušil, že se za krátko sám stane relikvií.

Moje první vzpomínka na Svatovítský poklad sahá nedlouho před rok 1960. Tehdy se ještě nalézal v takzvané Hilbertově klenotnici v nové části katedrály. Nepamatuji si však ani třpyt monstrancí či lesk herm. Zjevuje se mi jen hrůzný červený jazyk!
Jazyk Jana Nepomuckého.

Proč vlastně křesťané uctívají ostatky svatých? Není to trochu makabrózní zvyk?
Možná, ale určitě je velmi, velmi starý.

Podle pradávných, rozhodně ještě předkřesťanských představ, mohly tělesné pozůstatky výjimečné jedince nejen připomínat, ale v jistém smyslu je i nahrazovat. A především, mohly dále „nést“ svatost osoby, se kterou byly asociovány.

Tato praxe pak přešla do prvotní církve, "kdy se křesťané scházeli k bohoslužbám v katakombách na hrobech mučedníků. Později, když přestali být pronásledováni a vyšli z podzemí do chrámů, přinesli si své svaté sebou".

Druhý níkájský koncil nakonec roku 787 uzákonil nutnost přítomnosti relikvie pro vysvěcení kostela, což prakticky znamenalo, že každý chrám musel mít svůj ostatek.

---
Bertíkův poklad, část I.
---
Pokračování zápisu ze spolkové návštěvy expozice Norbertem a jeho rodinnou zrestaurovaného Svatovítského pokladu, vykonané dne 12. 3., bude následovat příště.
Jarda 

Horské středisko Pavlov

Již z dáli bělal se nad rozbouřeným jezerem do sněhu oděný hrb Pálavy. Děvičky svítily tam oproti temnému nebi jako hrad Zimní královny. Blížili jsme se zavátými vinicemi a mrazivý vítr se občas opřel do auta, až nejistě poskočilo po kluzké vozovce. Stoupali jsme pak tichými ulicemi Pavlova a nic nenasvědčovalo, že by zítra měly nastat přeslavné dny Velikonoc.

Končil Zelený čtvrtek a my byli jedinými hosty ve sklepě U Bednářů.
Nějakou dobu po té seděli jsme s Táňou sami v penzionu Vinařský dům a otevřeli první láhev šilinkovic vína. Naše očekávání věcí příštích pomalu začalo se lepšit.
Půlnoc už byla růžová.

Na druhý den dokonce zasvítilo slunce. Procházeli jsme se zahradami pod Mikulovským zámkem a četli si botanické názvy na cedulkách tu a tam vykukujících ze sněhu. Mezi kameny vápencové skály kvetly fialky.
Ten večer na penziónu v Pavlově cinkaly skleničky s výběry a pozdními sběry a bylo nás tam Řevů jedenáct. Měly jsme spolu dobrou vůli takřka do rána a zaslali SMS všem Velkým Pátkům.

Bílá sobota nijak neohromila. Připravila nám jen mlhu a lezavost. Na koštu však čekalo  nás 564 vzorků vín (vzorek = 3 lahve), mužácký sbor a cimbál.
Večer začalo sněžit.

Sněžilo a chumelilo i celou neděli. Děvíčky se ztrácely v mracích jako vrcholová stanice lanovky a Pavlov začal připomínat horské středisko v Alpách.
Na krátké procházce, kterou nás provázel vzdálený hukot lavin, všimli jsme si, že všichni pálavští sněhuláci mají červená ústa od vína.
Pak nás ale fujavice zahnala domů (s krátkou zastávkou u Topolanských). Sníh se sypal vodorovně a jeho množství přibývalo.
Večeřeli jsme U Bednářů a sotva došli tou slotou zpět.
Jen skvělý mok rodinného vinařství Šilinek nám pomohl přežít!

V pondělí jsme se probudili do modré a bílé a slunce svítilo na tu nádheru. Koledníci si prohrabávali cestu lopatami a my se chystali k odjezdu.
Ohlédli jsme se za letošními Velikonocemi a konstatovali jejich nezvyklost.
Ale prázdné lahve, které Hanka obětavě spočítala, nás ujistily, že i v těchto tvrdých podmínkách neztratili jsme chuť do života.


Účast: Hanka, Jan, Ema, Adéla, Lenka, Kateřina (+3 kamarádky), Táňa, Jakub, Jan, Taťána a Jarda
----
Pavlovský košt, Vinařský dům, 28. 3. - 1. 4. 2013