Dívám se z okna dolů na řeku probleskující za skalou sv. Šebestiána se Zlíchovským kostelíkem na vršku. Je pár hodin po půlnoci a úplněk, poslední zimní.
Krásná paní říká: "Při úplňku se projevuje náměsíčnost, nemoci se zhoršují a rány více krvácejí. Zvyšuje se kriminalita a sklon k sebevraždám. Rodí se nejvíce dětí. Lidé pociťují neklid, psychika je napjatá. Časté jsou také změny nálad, emoce jsou nestabilní. Metabolismus pracuje pomaleji, organismus je více oslabený. Ženy bývají podrážděnější a neobjektivní, muži naopak pozorní a vstřícní a mají větší zájem o sex. " Že by?
Měsíc prý měl spoluúčast i na ztroskotání Titaniku tenkrát před sto lety (14. dubna 1912). Čtvrtého ledna se totiž nacházel ve výjimečném postavení k Zemi - v nejmenší vzdálenosti od ní za posledních 1400 let. A navíc také v úplňku!
Slunce stálo v jedné linii s Měsícem a den předtím bylo toho roku nejblíže k Zemi.
Silná gravitace, touto shodou okolností vytvořená, mohla způsobit extrémně mohutný příliv i odliv. Ten mohl nahnat ledovce až do oblasti, kterou se plavil Titanic. Normálně by sem ledovec zrozený v grónských fjordech tak brzy nedoplaval.
"Samozřejmě, loď se potopila, protože plula plnou rychlostí v nebezpečné oblasti. Ale měsíční spojení může vysvětlit, jak se jí tak nezvykle velký počet ledovců dostal do cesty," napsal astronom Donald Olson na stránce texaské univerzity.
Kdo ví? Faktem je, že se z té doby skutečně zachovaly zprávy o neobyčejně silných přílivech a odlivech.
Zdá se však, že pan profesor Olson, tvrdící, že loď plula plnou parou mezi ledovci, propadl jedné z velmi rozšířených legend, která přisuzuje příčinu neštěstí skutečnosti, že Titanic měl na příkaz ctižádostivých rejdařů vyfouknout cenu Modrá stuha pro nejrychlejší loď dosavadní držitelce rekordu Mauretanii.
Jenže...
Jenže Titanic byl sice konstruován jako symbol výborného společenského postavení, jako největší a nejluxusnější loď světa, nikoli však nejrychlejší. Při její stavbě měly přednost bezpečnost a vybavení před rychlostí. V důsledku toho nebyl zaoceánský obr konstrukčně uzpůsoben k tomu, aby soupeřil s Mauretanií o dosažení rekordu.
Titanic si proto také nevybral nejrychlejší trasu, nýbrž zvolil jižnější, zdánlivě bezpečnější kurz, aby minimalizoval nebezpečí střetu s ledovci.
Že toho roku bylo nebezpečí ledovců podstatně větší než obvykle, kapitáni ovšem věděli. Kromě toho dostali při plavbě četná varování od jiných lodí. Radiotelegrafisté Titanicu byli ale natolik vytíženi vysíláním privátních telegramů pro pasažéry, že důležité radiogramy o blížících se ledovcích se na kapitánský můstek vůbec nedostaly.
Nevím, proč jsem zase vytáhl Titanic. Nevím proč se zaobírám problémy mořeplavců. možná to dělá ta řeka dole pod oky a noc, úplněk a tři hodiny zrána.
Ostatně zdá se, že mořeplavectví je velmi, velmi staré řemeslo. Dokonce už neandrtálci se prý plavili po Středozemním moři. Takovou možnost naznačují nálezy kamenných nástrojů na řeckých ostrovech Lefkada, Kefalonia a Zakynthos v Jónském moři, které jsou staré 110 000 až 35 000 let.
Podle řeckých geologů z Univerzity v Patrasu byly před 100 000 lety ostrovy Kefalonia a Zakynthos izolované a od pevniny i dalších ostrovů je dělilo hluboké moře. Neandrtálci se na ně tedy museli přeplavit nebo k nim doplavat.
Ve prospěch teorie o neandrtálských námořnících hovoří i nedávné (rok 2008) nálezy mousterienských kamenných nástrojů z Kréty. Jsou staré asi 130 000 let, a pokud víme, Kréta je posledních 5 milionů let ostrovem. Zdá se tedy, že v mořeplaveckých dovednostech mohli neandrtálci překonat anatomicky moderního člověka, který se na moře poprvé vydal cestou do Austrálie asi před 50 000 lety.
Ani jeden z těchto lidských druhů však zřejmě nebyl na moři první. Jeden milion let staré nálezy z indonéského ostrova Flores naznačují, že prvenství patří člověku Homo erectus. (Journal of Archaeological Science.)
Stojím u okna a siné město dívá se na mne z venčí. Je to divný čas, hodina mezi psem a vlkem, která přichází vždy v prvním dnu každé měsíční fáze asi kolem třetí ráno a trvá přibližně do čtyř hodin a padesáti minut.
V čem tkví její výjimečnost? Hlavně v tom, že dochází k totálním zmatkům, časovým, psychickým, magnetickým, optickým. Jako kdyby se vzbouřila příroda a část zákonů nefungovala.
Dr. Carl Wiesner z amerického výzkumného střediska zjistil, že právě v tomto „zmatku“ umírá nejvíce nemocných, stávají se nebezpečné dopravní nehody, ale rodí se i více dětí.
Každému z nás se asi přihodilo, že se v tento či jiný noční čas probudil, chvilku se převaloval, četl si nebo bloudil po bytě, aby pak zase tak jako tak usnul. Zdá se, že to není nic nezdravého.
Podle vědců může být noční přestávka ve spánku přirozená. Historické dokumenty naznačují, že kdysi býval spánek ve dvou fázích během noci zcela běžný.
Slunce stálo v jedné linii s Měsícem a den předtím bylo toho roku nejblíže k Zemi.
Silná gravitace, touto shodou okolností vytvořená, mohla způsobit extrémně mohutný příliv i odliv. Ten mohl nahnat ledovce až do oblasti, kterou se plavil Titanic. Normálně by sem ledovec zrozený v grónských fjordech tak brzy nedoplaval.
"Samozřejmě, loď se potopila, protože plula plnou rychlostí v nebezpečné oblasti. Ale měsíční spojení může vysvětlit, jak se jí tak nezvykle velký počet ledovců dostal do cesty," napsal astronom Donald Olson na stránce texaské univerzity.
Kdo ví? Faktem je, že se z té doby skutečně zachovaly zprávy o neobyčejně silných přílivech a odlivech.
Zdá se však, že pan profesor Olson, tvrdící, že loď plula plnou parou mezi ledovci, propadl jedné z velmi rozšířených legend, která přisuzuje příčinu neštěstí skutečnosti, že Titanic měl na příkaz ctižádostivých rejdařů vyfouknout cenu Modrá stuha pro nejrychlejší loď dosavadní držitelce rekordu Mauretanii.
Jenže...
Jenže Titanic byl sice konstruován jako symbol výborného společenského postavení, jako největší a nejluxusnější loď světa, nikoli však nejrychlejší. Při její stavbě měly přednost bezpečnost a vybavení před rychlostí. V důsledku toho nebyl zaoceánský obr konstrukčně uzpůsoben k tomu, aby soupeřil s Mauretanií o dosažení rekordu.
Titanic si proto také nevybral nejrychlejší trasu, nýbrž zvolil jižnější, zdánlivě bezpečnější kurz, aby minimalizoval nebezpečí střetu s ledovci.
Že toho roku bylo nebezpečí ledovců podstatně větší než obvykle, kapitáni ovšem věděli. Kromě toho dostali při plavbě četná varování od jiných lodí. Radiotelegrafisté Titanicu byli ale natolik vytíženi vysíláním privátních telegramů pro pasažéry, že důležité radiogramy o blížících se ledovcích se na kapitánský můstek vůbec nedostaly.
Nevím, proč jsem zase vytáhl Titanic. Nevím proč se zaobírám problémy mořeplavců. možná to dělá ta řeka dole pod oky a noc, úplněk a tři hodiny zrána.
Ostatně zdá se, že mořeplavectví je velmi, velmi staré řemeslo. Dokonce už neandrtálci se prý plavili po Středozemním moři. Takovou možnost naznačují nálezy kamenných nástrojů na řeckých ostrovech Lefkada, Kefalonia a Zakynthos v Jónském moři, které jsou staré 110 000 až 35 000 let.
Podle řeckých geologů z Univerzity v Patrasu byly před 100 000 lety ostrovy Kefalonia a Zakynthos izolované a od pevniny i dalších ostrovů je dělilo hluboké moře. Neandrtálci se na ně tedy museli přeplavit nebo k nim doplavat.
Ve prospěch teorie o neandrtálských námořnících hovoří i nedávné (rok 2008) nálezy mousterienských kamenných nástrojů z Kréty. Jsou staré asi 130 000 let, a pokud víme, Kréta je posledních 5 milionů let ostrovem. Zdá se tedy, že v mořeplaveckých dovednostech mohli neandrtálci překonat anatomicky moderního člověka, který se na moře poprvé vydal cestou do Austrálie asi před 50 000 lety.
Ani jeden z těchto lidských druhů však zřejmě nebyl na moři první. Jeden milion let staré nálezy z indonéského ostrova Flores naznačují, že prvenství patří člověku Homo erectus. (Journal of Archaeological Science.)
Stojím u okna a siné město dívá se na mne z venčí. Je to divný čas, hodina mezi psem a vlkem, která přichází vždy v prvním dnu každé měsíční fáze asi kolem třetí ráno a trvá přibližně do čtyř hodin a padesáti minut.
V čem tkví její výjimečnost? Hlavně v tom, že dochází k totálním zmatkům, časovým, psychickým, magnetickým, optickým. Jako kdyby se vzbouřila příroda a část zákonů nefungovala.
Dr. Carl Wiesner z amerického výzkumného střediska zjistil, že právě v tomto „zmatku“ umírá nejvíce nemocných, stávají se nebezpečné dopravní nehody, ale rodí se i více dětí.
Každému z nás se asi přihodilo, že se v tento či jiný noční čas probudil, chvilku se převaloval, četl si nebo bloudil po bytě, aby pak zase tak jako tak usnul. Zdá se, že to není nic nezdravého.
Podle vědců může být noční přestávka ve spánku přirozená. Historické dokumenty naznačují, že kdysi býval spánek ve dvou fázích během noci zcela běžný.
Historik Roger Ekirch z univerzity ve Virginii našel kolem pětiset odkazů v historických pramenech - v soudních rozhodnutích, denících, lékařských záznamech, ale i literatuře - které říkají, že lidé kdysi spali dvoufázově.
"Nejde pouze o počet historických odkazů, ale také o to, že o takovém cyklu mluví, jakoby to byla úplně běžná věc," upozornil Roger Ekirch.
Lidé prý uléhali většinou hodinu či dvě po setmění. Po čtyřech hodinách - kterým se v pramenech říká první spánek - se budili. Po jedné až dvou hodinách bdění usnuli druhým spánkem.
Během nočního bdění se modlili, vyprávěli o snech, kouřili, či dokonce se i navštěvovali. Jedno doporučení dobového doktora říká, že "po prvním spánku" je ideální čas na plození dětí. Ve Francii tuto dobu označoval za skvělou chvíli pro nové myšlenky.
Dvoufázový spánek začal mizet začátkem průmyslové revoluce, když se rozšířilo domácí i pouliční osvětlení a ve městech vznikal noční život.
Už v 90. letech minulého století izoloval psychiatr Thomas Wehr při jednom pokusu osm lidí a 14 hodin denně je nechal ve tmě. Simuloval tak typickou zimní noc a sledoval, jak se lidem bez osvětlení či televize upraví spánek.
Po měsíci zjistil, že lidé místo nepřerušeného osmihodinového spánku spali na dvakrát v zhruba čtyřhodinových cyklech, přičemž druhý spánku byl lehčí. Mezi nimi měli přestávku dlouhou jednu až tři hodiny.
"Wehr se domníval, že náš spánkový cyklus je výtvor chronického nedostatku spánku a umělého světla," napsal před pěti lety americký psychiatr Walter Brown.
Stojím u okna a za Kavčími horami jakoby tušení zárodečné záře se chystalo. Ano, ještě jen jakoby.
A tehdy vzpomněl jsem si na dávného básníka, jenž v jiném městě a v jiném čase, možná však ve stejnou chvíli, také se díval přes chladné sklo na šírání dne:
Jitřenka jektajíc v svém růžotvárném šatu
v tom prázdnu nad Seinou teď pomaloučku šla tu
a temná Paříž, když si oči protřela,
jak pilná stařena nářadí sháněla.
Jmenoval se Charles Baudelaire*.
Jarda
* Charles Baudelaire, Květy Zla, přeložil Vítězslav Nezval
Jarda
* Charles Baudelaire, Květy Zla, přeložil Vítězslav Nezval
Žádné komentáře:
Okomentovat