Vivat hallux rigidus !

Chci Vám sdělit, že po včerejší návštěvě kliniky Prof. Řeháka - klinikarehaka kdy mi místo dny byl diagnostikován Hallux rigidus, vás opět vyzývám ke kulinářské soutěži.
Pro laiky na dnu je přísná dieta u Halluxu hrozí jen operace bez ztráty žrádélka.
k
Kulinářskou soutěž bychom mohli uspořádat nezávisle na spolkových akcích. téma nechám volné, i když pro mediciny znalé je jasné, že preferuji zvěřinu, červená masa a vnitřnosti.
 Soutěže se mohou zúčastnit všichni a to v kategoriích. rodina, pár, jednotlivec, či kolektiv. čím více kategorií tím více prvních míst a kulinářský zážitek pro všechny Řevy ve formě studeného i teplého bufetu.
 Jen z osobní radosti znovu řvu Vivat Hallux rigidus


 Berťas St.-
P.S. já už Václave mohu na 100% tvrdit, že jsem St., neb mám degenerativní onemocnění, počínající artrózu atd., a to lékařsky diagnostikováno a potvrzeno. MuDr. Hoftou ortopédem v.r.

Sofiina volba trochu jinak

Při našem seřvání U chlupatého ducha ve čtvrtek 23.2.2012 přišla Olča s anketou pro svou studijní práci. Co je horší, být neslyšící nebo nevidící? Nejsou lehké a těžké otázky, jsou jen otázky nesprávně položené. Lepší je samozřejmě mít oba smysly. Nikdy bych se nechtěl dostat do pozice, že si mám vybírat, který ze smyslů mám ztratit. Při dotazu Olči mne hned jako první napadlo, že horší je být neslyšící. Ona na to, že jsem první, kdo něco takového říká. Jenže, zde je to důležité, proč jsem to řekl. Byl jsem v kolektivu svých přátel a chtěl jsem s nimi komunikovat. Jako nevidící bych komunikovat mohl. Chyběl by mi sice oční kontakt, ale mohl bych být jejich součástí. Jako neslyšící bych byl z jejich komunikace vyřazen. Za předpokladu, že bych uměl odezírat bych mohl část komunikace sledovat, ale nevím, zda by to stačilo. Když se na to dívám znovu a zpětně, ani nyní nechci hodnotit, co je lepší a co horší. Jak již jsem výše řekl, oboje je špatné. Záleží také na okolnostech, kde se nacházím a v jakém prostředí. Pak mohu zvažovat klady svých smyslů, které mám a zápory těch chybějících.  Pokud si představím, že jsem sám na pustém ostrově, tak bych za těžší považoval být nevidící. Naopak ve společnosti svých přátel budu za těžší považovat nemoci s nimi komunikovat. Vezměme si třeba takovou hudbu. Bez sluchu budeme ochuzeni o tóny. A přitom hudba nám (i nám bez hudebního sluchu) pomáhá překonat spoustu svízelí. Vím, vidět barvy, slunce přírodu, krásné. Ale, ... .

Olčo, říkala jsi, že chceš jen tři věty. Doufám tedy, že jsem to nepřehnal. 

Václav st.

Proč je ten duch chlupatý?

Včera jsme se opět sešli U Chlupatýho ducha. Seděli jsme kolem stolu pod Chlupatým duchem a Chlupatý duch vznášel se nad námi. 

Z tohoto důvodu, vážení Řevové, dovoluji si nyní předložit vaší ctěné pozornosti dvě kardinální otázky: 

Co je to vlastně za ducha a proč je chlupatý? 

Nejprve si připomeňme příběh, s jehož fragmentem jsme se mohli již seznámit na webových stránkách stejnojmenné hospůdky.
Je to děsivá historie o podivné bytosti, známé v pražských hampejzech předminulého století jako Chlupáč od Ježurů.

Hostinec U Ježurů, podnik nevalné  pověsti, nacházel se v Konviktské ulici v domě číslo 952 (tam, kde je dnes Euro Orient Bar) a patřil k vykřičeným místům opravdu nízké kategorie.

A právě jedna z tamních pracovnic, slečna přezdívaná Jíkavec, stala se první obětí žlutě chlupaté obludy, která prý vypadala jako ohromný mužský s vousy až do pasu. Jedné noci vyrazil náhle dotyčný duch ze tmy dvorku po čtyřech jako medvěd, vztyčil se před ubohou dívkou a jal se jí, ó hrůzo, škrtit. 

Napadená začala ječet tak pronikavě, že se příšerný Chlupáč ztratil. 

Jekot naopak přilákal osazenstvo hospody. Štamgasti sice vyděšené prostitutce nevěřili ani slovo, ale stejně, pro klid duše, dům prohledali. Pochopitelně bez výsledku. 

Dívku, neschopnou práce, raději poslali na kutě.
Jenže po půlnoci se Chlupáč přivalil znovu, tentokrát však rovnou do jejího pokoje!

Ráno ji tam našli s podlitinami na krku, ukousnutou špičkou nosu, ale živou.

Takže vše dopadlo dobře, alespoň pro Jíkavce. O ostatních dámách se to však říci nedalo. 

Chlupáč se totiž začal zjevovat znovu a znovu. Děsil všechny děvy v salónu, ve šmajchlkabinetech a především na dvorku, kde to kdysi zkusil poprvé.

A aby toho nebylo málo, pustil se do své hrůzné činnosti  i v obdobném lidumilném podniku U Silbernáglů, kde strašil, srážel slečny ze schodů a škrábal je drápy. 

Povědomí o jeho existenci nakonec proniklo ze zdí nevěstinců na veřejnost a začalo se šuškat, že Chlupáč dozajista přebývá ve Vltavě, odkud za noci vylézá. 

Rovněž na důvod jeho řádění přišli sousedé brzy. Jak U Ježurů, tak U Silbernáglů totiž probíhala dříve docela jiná, bohabojnější činnost, i když také veřejná.
První hospoda se nacházela v někdejší faře kaple Svatého kříže, druhá vznikla v prostorách zrušeného kostela Svatého Jana na Zábradlí!

Tím jsme si zodpověděli otázku první.
Chlupatý duch patří patrně mezi strašidla mravokárná, chránící posvátná místa.

Ale proč je chlupatý?
Víme, že žije ve Vltavě, jenže hastrman to není! Odkud se tedy vzal?

Měl bych jedno vysvětlení. Kdysi jsem kdesi narazil na popis britských vodníků typu each uisge či kelpie*,  kterým v Irsku říkají také fuath, což je ovšem nepřesné. 

Pod názvem fuath se totiž skrývá beznosý vodní duch mající chlupatý žlutý kožich, plovací blány, drápy a trnitý ocas!

Možná byl tento démon zanesen do Čech irskými františkány, které Pražané nazývali Hiberny (podle Hibernie - Irska) a kteří měli klášter naproti Prašné bráně. Tito Hibernové (Hybernové) prosluli například tím, že ve své klášterní zahradě poprvé v Čechách zasadili americké brambory, které se odtud rychle rozšířily do všech koutů naší vlasti. 

Za císaře Josefa II. byl klášter U Hybernů  zrušen, stejně jako výše zmíněný kostel Svatého Kříže či Svatý Jan na Zábradlí!

Jak vidno, jistá spojitost zde může být. Kdo ví.

Ať je to, jak chce, U Chlupatýho ducha nám včera bylo natolik dobře, že se zde hodláme seřvati i napříště!

Účast: Monika, Norbert, Vlasta, Zuza, Václav st., Oli, Lenka, Taťána a

Jarda

* Kelpie - vodní bytost žijící v nížinách Skotska. Objevuje se v různých podobách, nejčastěji však v podobě koně.

Vezme-li na sebe lidskou tvářnost, stává se statným mladým mužem. Takto může mít sex se ženami, které pak, stejně jako náš vodník, stáhne do hlubin. 

Někde se ovšem zjevuje jako krásná nahá žena. Tak jej například namaloval viktoriánský malíř Herbert James Draper (The Kelpie)

Pověst radí , že identitu kelpieho mohou někdy prozradit vlhké vlasy, plné vodních řas.
Kelpie je obvykle zobrazován jako černý kůň s vytřeštěnýma očima, některé příběhy jej ale naopak popisují jako vznešeného bělouše. 
V Aberdeenu se tvrdí, že kelpie má hřívu tvořenou z malých ohnivých hadů, kteří se kroutí jeden přes druhého a plivou oheň a síru.
Za noci se kelpie popásá na břehu řeky či jezera jako nádherný a opuštěný hřebec. 
Pokud by některého pocestného napadlo jej osedlat, kelpie s ním tryskem vyrazí k vodě, vrhne se do ní – a má-li  dotyčný štěstí, jenom se důkladně vymáchá. 
Jiné historky však připomínají, že kelpie si  rád smlsne na mase svých utopených obětí. 
Příběh o tomto démonovi si můžeme poslechnout v písni  Kelpie od  Jethro Tull.  Slova ZDE

Tajemný kříž vedle Chlupatýho ducha

Milí Řevové, než vás zítra pohltí příjemná hospůdka U Chlupatýho ducha, zkuste se na chvíli zastavit u vedlejší stavby na rohu ulic Karoliny Světlé a Konviktské. Je to drobný okrouhlý kostelík o 6 metrech v průměru s apsidou a lucernou na kopulové klenbě. Vypadá zde mezi vysokými domy až nepatřičně, jakoby ztracený v čase. Ale podaří-li se vám projít za kovaný plůtek, dostanete do místa působení, do magického středu podivných os starobylé Prahy. Do prostoru, který je obestřen tajemstvím.

Nikdo neví, kdy a proč rotunda vznikla. Pověst vypráví, že v těchto místech se kdysi rozléval rybník, do něhož byla vhozena ukřižovaná dívka, kterou potrestali za to, že proti vůli svých rodičů přijala křesťanství. V noci při bouřce se prý kříž vztyčil nad hladinu, což bylo považováno za Boží znamení. Proto prý kostelík zasvětili svatému Kříži. 

Může se zdát přinejmenším zvláštní, že při opravě rotundy se prý skutečně v základech našel ztrouchnivělý velký kříž.  

Dnes se tato stavba považuje za nejstarší a podle mě i nejkrásnější stojící rotundu v Praze.
Byla vybudována dokonalou stavební technikou z drobných opukových kvádříků pravděpodobně koncem 11. století, což ovšem není doloženo. 

Jedna z pověstí vypráví, že pod kostelem se nachází sklepení s velkým pokladem. Je kuriózní, že při rekonstrukčních pracech se nedaleko rotundy skutečně nalezl denár knížete Jaromíra z r. 1012.

Předpokládá se, že původně byl kostelík založen jako soukromá svatyně při románském dvorci u důležité cesty z Vyšehradu k brodům přes Vltavu.

Několik let poté, na počátku 12. století, byla vystavěna v osadě Rybníček u dnešní Štěpánské ulice rotunda sv. Štěpána (nyní sv. Longina). Je bezesporu podivuhodné, že spojnice rotundy sv. Kříže a sv. Longina kopírovala pražskou ekliptiku, slunovratovou přímku, kde 21. června slunce zapadá, resp. v den zimního slunovratu, 21. porosince, vychází. 

Nezůstalo ovšem jen při tom: třetím bodem této přímky se stala malostranská věž původního Juditina mostu a čtvrtým potom oblast na Pražské hradě, místo zvané Žiži, a stavby v jeho okolí.

Rotunda sv. Kříže je - příznačně svému jménu- také středem unikátního urbanistického kříže staré Prahy.
Základní osa tohoto kříže spojuje chrám sv.Víta s rotundou sv. Longina u kostela sv. Štěpána na Novém Městě. Kolmo na tuto přímku se středem v místě rotundy sv. Kříže je spojnice původně románských kostelů sv.Klimenta na Starém městě a dnes již zbouraného sv. Filipa a Jakuba na Arbesově náměstí. Vzdálenost dvojic kostelů je stejná a jejich strany tak tvoří kříž s rameny měřícími 2400 metrů.

Tyto souvislosti lze jen těžko označit za šťastnou náhodu či shodu okolností.
Dají se totiž vyhledat i spojnice jiných významných míst, jejichž linie procházejí rotundou, což by jen potvrzovalo hypotézu, že právě rotunda sv. Kříže je ústřední místo, z něhož vycházela koncepce budování staré Prahy.

Jarda


P.S. Kdo by se chtěl blíže seznámit s astrálně stavebními principy staré Prahy, nechť si přečte knihu pana Milana Šporka Praga Mysteriosa

Nové knihy z Grady které by Vás mohly zajímat

Vážení Řevové, právě jsem rozbalil zásilku z vydavatelství Grada.
 Přišly dvě knihy, jedna starší - Jařmo, parkán, trdlice aneb výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění- knížka, kterou musíte mít. spousta zajímavého čtení a spousta obrázků.

Druhá je úplně nová Výkladový slovník exotických materiálů používaných v uměleckém řemesle, knížka vypadá jako by byla určena úzkému okruhu čtenářů, ale myslím si, že to není až tak pravda. Z čeho všeho se dalo a dá něco hezkého udělat možná zaujme i Vás.
Berťas

Dobrý večer,

 jelikož ve čtvrtek jdeme na večeři, rád bych Vás upozornil na nový příspěvek na www.restaurovanikovu.cz o stolním stříbře. Je mi jasné, že je to nošení dříví do lesa, ale přeci jen abychom u tabule nezaváhali.  Jiří Stanislav Guth-Jarkovský by měl určitě radost. i my ji určitě budeme mít ve čtvrtek u Chlupatýho ducha.
Berťas

O Vláďově mrtvole, Mozartovi a konci světa

Nedávno zde Vláďa psal o znalosti, či spíše neznalosti cizích jazyků, a o své unikátní studijní metodě, k níž je ovšem zapotřebí mrtvoly (Leiche), zbraně (Waffe), případně i vraha (Mörder).

Což mi připomělo pana radu Vacátka a jeho mordpartu.

Mord.

Slyšíte to? Takové jadrné "české" slovo! 

A není jediné, další podobné výrazy na nás vykukují ze všech koutů našeho života. Nevěříte?

Vezměme si třeba za příklad instituci bydlení a hned se nám vybaví nespočet ryzích, i když trochu starosvětských názvů. 

Namátkou: kvartýr (byt), špehýrka (malé okénko ve dveřích), cimra (místnost), konk (chodba), kvelb (malá místnost), klandr (zábradlí), podesta (odpočívadlo na schodech), krancle (římsy), kredenc (příborník), tištuch (ubrus), sesle (židle), štokrle (židle bez opěradla), lustr (stropní světlo), šifonér nebo veškostn (šatník, prádelník), betle (postel), strožok (slamník), lajntuch (prostěradlo), tebich (koberec), firhaňky (krátké záclony), stóry (dlouhé záclony), lavór (umyvadlo), špajz (spíž) atd. apod.

Když chceme mít doma všechno v cajku (v pohodě), nemůžeme se jen tak flinkat (nic nedělat) nebo neustále hauzírovat (chodit po návštěvách) po známých, ale naopak, měli bychom se tumlovat (snažit), aby byl všude ordnunk (pořádek) a ne švajneraj (nepořádek), protože to by jsme se moc nevycajchnovali (neukázali v dobrém světle). (Doc.Dr.B.Junková)

A to je jen malá ukázka jedné z desítek dalších oblastí!

Nebuďme tedy, co se týče cizích jazyků, na sebe příliš přísní. Z předešlého vyplývá, že jsme ve skutečnosti takoví tajní, neuvědomělí bilingvisté.

Jistě, mnohým to přijde jako nepravda, ale co už je dnes pravdivé?

Včera vysílala ČT2 Formanův film Amadeus. Nechci se nyní zabývat známou kontroverzností námětu, jen upozorňuji na název: Amadeus. 

Proč Amadeus?

Inu proto, řeknete si, že film pojednává o rakouském skladateli Wolfgangu Amadeovi Mozartovi. 

Jenže chyba lávky!

Tento hudební génius byl pokřtěn jmény Johannes Chrystostomus Wolfgangus Theophilus, z nichž se nejvíce vžilo Wolfgang Mozart.

Tvar Amadeus je latinským překladem jména Theophilus a Mozart jej takto nikdy nepoužíval, to spíše ve formě Amadé či Amadeo. Podoba jména Wolfganag Amadeus Mozart se prosadila teprve ve 20. století.

Takže zrovna tak by se film mohl jmenovat Bohumil, což je překlad český, a s pravdou by to vyšlo nastejno.

Připadá mi, že svět je jedna velká vesnice, která ráda naslouchá pomluvám, klevetám a fámám, až jim uvěří a zachází s nimi jako s danou skutečností.
Francouzský profesor Jean-Noel Kapferer napsal ve své studii Fáma – nejstarší médium světa (Praha, Práce, 1992), že "fáma je informace předkládaná k věření. Souvisí s aktuálním děním a je rozšiřována bez  oficiálního ověření."
(Fáma v podobě trouby se ostatně stala i atributem našeho světce sv. Jana Nepomuckého.)
Jednou z takových fám, které milujeme, jsou informace o blížícím se konci světa.
Letos nastane 21. 12. 2012. Zaručeně. Ten den totiž končí 5126 let trvající cyklus mayského kalendáře.
Autor José Arguelles v knize z roku 1987 označil toto datum za "konec světa, jak ho známe my". Pod vlivem jeho díla se zrodila celá armáda teoretiků mayské civilizace, jejichž spekulace o zkáze a konci světa zaplavily všechna média.
Není to nic nového. První hysterie kolem konce světa prý nastala už v roce 1000. Sugestivně o tom píše francouzský autor Jacques Bergier: "V Paříži vypukla záplava dobra. (...) Jedni chtěli vracet lichvářské úroky, jiní se naopak snažili v rozporu s obvyklým lidským chováním být ještě lepší než dobří a odmítali přijmout vracení lichvářské ceny a úroky, které z nich byly vydřeny. Vše se stávalo groteskou. Kam se člověk podíval, všude jen čestní, spravedliví a odpouštějící lidé. Protože tak si vypočítali věčnou spásu: pokud zůstanou podvedení, mají snad dobrou šanci, že jim utrpěné bezpráví bude započteno proti spáchanému...
Obchodní vztahy mezi městy a zeměmi se hroutí, objevuje akutní nedostatek potravin, ve velkých městech se již šíří hlad, je však přijímán s osudovou smířeností. Proč ještě jíst a pít, když za několik týdnů stejně nastane konec světa?
Tomuto kolektivnímu šílenství nepropadají jen prostí lidé. Stranou nezůstávají ani duchovní...
31. prosince 999 očekává konec časů v Římě i papež Silvestr II. a slouží svou domněle poslední půlnoční mši. Bije půlnoc, v kostele nastává hrobové ticho - jako ostatně po celém kontinentu. Všichni čekají na zvuk nebeských trub, na narůstající hřmění, na zástupy andělů a konec světa.
Nestalo se samozřejmě nic... Přesto, že konci světa nakonec věřili všichni..."
Jenže.
Jenže o nějaké zvláštní hysterii kolem přelomu let 999 a 1000 neexistují žádné důkazy. Jako mnohem vhodnější chvíle pro zánik světa bylo za prvé vnímáno tisící výročí Kristovy smrti (nikoli narození) a za druhé se ještě zdaleka neprosadilo jednotné odpočítávání letopočtu od Kristova narození. Široké vrstvy obyvatelstva tak dosud neměly ani zdání o nějakém kalendáři, s jehož pomocí by mohly určité datum vysledovat (Ch. Pöppelmann).
Ale zpátky do roku 2012. Skutečně letos končí mayský kalendář?
Pro zjednodušení pomiňme, že starým civilizacím bylo naše lineární pojetí času neznámé a čas pro ně plynul cyklicky, z čehož vyplývá, že na konci dnů se kalendář prostě protočí a začne se opět od začátku.
Mayský kalendář, založený na pozorováních nebeských těles, "běžel" velmi přesně a byl rozdělen do několika časových pásem.  Z našeho hlediska je nejdůležitější tzv. Dlouhý počet (Long Count).
Typické mayské datum v Douhém počtu vypadá jako sled pěti čísel, zleva doprava. Počátek tohoto kalendáře (který Mayové pokládali za okamžik stvoření světa) je tedy označen jako 0.0.0.0.0, jeho konec pak jako 13.0.0.0.0; počet dní celého cyklu je 1872000 dní, a tedy zhruba 5126 let.
Za zmínku ovšem stojí fakt, že tento kalendář se v době příchodu Španělů již dávno nepoužíval.
Velkým problémem je ale vztah mayského a našeho kalendáře, ona "korelace", čili převodní koeficient od jednoho ke druhému.
Nejčastěji používanou "korelací" je korelace GMT (první písmena příjmení tří autorů příslušných prací dnes již více než 60 let starých). K datu podle mayského kalendáře je třeba přičíst 584283 dnů, abychom dostali datum v našem (juliánském) kalendáři. Korelace GMT je založena na historických datech. Dnes je překonána, ale odborníci se nemohou dohodnout, čím ji nahradit a tak se konzervativně GMT drží. V současnosti známe asi 50 různých "korelací" lišících se i o stovky let. To znamená, že dějiny Mayů jsou vůči dějinám zbytku světa zatíženy chybou až stovky let "dopředu" nebo "dozadu". (Astronomický ústav AV ČR)
Podle typu korelace se tedy datum konce mayského kalendáře pohybuje od 26. 4. 1493 (Bowditch) přes letošní 21.12. 2012 (GMT), údajně nejpravděpodobnější 14.12. 2116 (Böhm & Böhm), až po 14. 8. 2532 (Vollemaere).
Takže, vážení, konec světa byl, je a bude!

Jarda

Nové filmy

 Doporučuji dva filmy s titulky, které naleznete na netu,
Red Dog, australský film s Kelpušou v hlavní roli. Film pohladí na duši a je stejně dobrý jako původní knižní předloha.
War Horse režie Steven Spilberg, nebudu prozrazovat obsah jen podotknu- kritika nepřijala film s nadšením, asi nejslabší film známého režiséra. Jak pro koho. silné téma osudů několika lidí za 1. světové války, které spojuje osud jednoho neobyčejného koně.
A jeden pro ty co nečtou title: Útěk ze Sibiře-silné drama se šesti herci.

Od Berťase

Vážení, pokud by jste měli zájem o další informace co se týče Pokladu podívejte se na naše stránky: www.restaurovanikovu.cz,
pokud by Vás tížilo svědomí týkající se chátrání památek, nepravostí vyskytujících se okolo vás, věděli o zajímavých výstavách, určitě napište.
P.S. otužování není PAMÁTKA !!!!!!!

Přidal jsem jeden receptík na chutnou krmi pro zdatné kuchaře.
Jen takový nápadeček: mohli bychom uspořádat naše soukromé PROSTŘENO, ješitní kuchaři by se určitě našli?!

Seřvání u Chlupáče v únoru

Vážená radovadla a jásadla!

U příležitosti měsíce února si Vás dovoluji nalákati k Chlupáčovi – viz www.uchlupatyhoducha.cz.
Byli jsme zde již v lednu. Podniček se nám zalíbil nejen proto, že se tu nekouří,
ale dobře se tu také papá a je sem dobré spojení ze všech konců Prahy.
Ve čtvrtek, 23.2., od 18:00 hod tu máme zarezervováno 12 míst.
Měla bych upřesnit počet. Dejte, prosím, vědět, kdo půjdete.

Příští seřvání bude asi ve čtvrtek, 29.3., od 18:00 hod, někde...

Těšíme se, taky se těšte...

Táňa

Láska a peníze aneb Řev v Dlouhé

Tak takoví jsme? Asi ano, občas, někdy. Možná určitě.
Divadlo v Dlouhé nám včera předvedlo výlet proti času válečnou zónou jménem obyčejný život.
To pravé se ukrývá pod povrchem, za slovy.
Ale co se to vlastně děje?
Může být hluboká láska větší než touha po Audi, žal opravdovější než vztek na pompézní náhrobek souseda?
Proč ta závislost na obchodech, penězích, požitcích, věcech, sexu?
Jaký je rozdíl mezi normálem a úchylkou?
Kdo tomu rozumí?

Jsme zrozeni z hvězd a umíráme jako odhozený joint.

Excelentní. Z některých hereckých výkonů až mráz po zádech běhal!

Účast: Václav st., Hanka, Táňa, Jakub, Taťána, hosté (8) a
Jarda
____

Láska a peníze
Divadlo v Dlouhé 15.02.2012

Autor: Dennis kelly
Režie: Jan Mikulášek
Hrají: Miloslav König, Magdalena Zimová, Jan Vondráček, Klára Sedláčková-Oltová, Miroslav Hanuš a další
Premiéra: středa 16. listopadu 2011