Kterýsi rek vystoupav za veder poledne na kopec a spatřiv šír obzoru, nakročil mu v ústrety a pasuje se s dechem vyřkl památná slova o létu a dalekosti: "Ach ano, ano ... "
Žel, opravdovosti náš věk nepřičítá váhy, leč zhusta nic zaměňuje za mnohost a libuje si v kadeřavé řeči.
Kdo tedy, než my, soudruzi ospalých vod, temností hájů či žhnoucí báně nad hlavou, měli by zvolnit v pokroku a usednout pod stinný altán jsouce připraveni ku slyšení ticha?
Jako po šestero roků v řadě, svedl nás spolkový obyčej rozruchem cest na Blato, do končin vezkrze příhodných k obcování s rozmarnou spanilostí léta.
Zatímco měřidla přístrojů stoupala k hřejivým výškám rekordů, my klesali do chladiště vln v blahém smyslu plovárenském.
Večer pak Venuše, Jupiter a nakonec i rozverný Měsíc na nebesích byly nám lampami znamenitějšími než hranice planoucí tmou pro úžeh našich buřtů.
Ach ano, ano ...
Příhody přicházejí taženy jsouc parou, míjí nás a mizí provázeny dýmem, hlukem a zvoněním.
Jak sladké je posedávat na nádraží a nikam nemířit než k rybníku, jenž naproti čeří svou hláď.
Ničeho neželet, než dne, který zvolna končí.
Nikoho nečekat, než přátel, co právě odešli.
Účast: Vlasta, Karel, Zuza, Vláclav, Šárka, Anežka, Táňa, Jakub, Jan, Petr, Taťána a
Jarda
---
Blato, Nová Bystřice, 3. - 6. července 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat