Společné dny v Nebesku

Tu neděli jsme s Táňou jeli z daleka, až od moravských hranic. 
Z Kanady zvolna klesali jsme dolů do Polabí a za řekou zas vzhůru na Jičín a Paku, potom silničkami kolem Studence, přes Jilemnici, a od Štěpanc prudce dovrchu, až nakonec otevřel se nám pohled na Kotel a širošír země. 
Byli jsme u cíle, 1 000 metrů nad mořem.

Desetina letové hladiny Boeingu, osmina výšky Everestu a čtvrtina mého srdce - to je Benecko.

Hančova bouda přivítala nás svým stále stejným a stále novým kouzlem, svým geniem loci, svým géniem jmenem Čechotovští. 
Dva dny měli jsme chalupu i Krkonoše jen pro sebe. Náš byl fukéř na Sněžce, pusté louky kolem Luční boudy, zamžená Pláň, vylidněný klín Klínovek, avatárský Dlouhý důl i večery v prázdné Hančovce.

Ve středu pak dorazili první Řevové!  
Slunce vrhalo naše dlouhé stíny na cestu do Horních Štěpanic, kolem Jindrovy skály a přes Poustku. Vyhliželi jsme až za Ještěd, Bezděz a možná i Milešovku. Odpoledne plynulo pomalu jako první den prázdnin, tenkrát ...
U večeře nás kolem stolu sedělo deset.

Nazítří přijeli Bertíci a vypravili se s námi na Rovinka, kde nám obsluha oznámila, že horká tekila není a nebude!
Tak mizí jistoty a nejistá budoucnost nás pohlcuje. Proto se rádi vydáváme po známých cestičkách, které ach tak rychle zarůstají, proto i někteří zamířili na Janovu horu za starými kamarády. 
Ostatní pak postupovali chladivým lesem v družném hovoru vstřict nepochybným radovánkám tohoto milostí obdařeného dne.

Páteční ráno na nás hledělo modře jako oči Mela Gibsona. 
Anežka a Petr vyzvali své rodiče ke zkoušce zdatnosti, za kterou dozajista můžeme považovat vytlačení dvou kočárků od Hříběcích bud (750 m n.m.) až ke kapličnce mezi Luční a Studniční horou (1 550 m n.m.).   
Ani my jsme nezaháleli a vystoupali o polednách na horu Žalý.
Ten večer houpal se měsíc na eletrických drátech jako dvoučárkované f a Řevů dalo se u Hančovy boudy napočítat devatenáct, neboť přibyli i zbývající. 

V sobotu naplánovali jsme velkou výpravu na Zlaťák, k pramenům Labe a vůbec na Hřebeny. Jen Tomáš s Janou zvolili vlastní trasu, jíž ovšem, jak se ukázalo, předčili i naše "chrty", neb ušli více než 30 km.
Slunce pálilo a vše, co se přihodilo, přihodilo se dobře.

Neděle tradičně rozdělila nás do skupinek, takže mnozí prožili si mnohé rozličně. 
Já s Táňou přidali jsme se k dříve odjíždějícím a krátce po obědě jsme se rozloučili s pohostinnou a bezchybnou Hančovou boudou a opustili to krásné místo Benecko, kterému sami jeho dávní obyvatelé dali závratné jméno NEBESKO. 

Účast: Vlasta, Karel, Jana, Tomáš, Monika, Norbert, Zuzana, Šárka, Anežka, Václav, Klára, Mája, Milan, Táňa, Petr, Jan, Jakub, Taťána a 
Jarda
---
Hančova bouda, Benecko, 1.- 8. června 2014