Tři listiny, ze kterých se skládá, bývají označovány za "nejhlavnější a nejdůležitější státoprávní dokument, kterým získal český vladař dědičný královský titul." (E.Drašarová)
Jenže ...
Jenže Zlatá bula sicilská byla vystavena ve prospěch již dědičného českého krále Přemysla Otakara I.
Ano, čtete dobře - ve prospěch dědičného krále!
Otakara totiž korunoval na dědičného českého krále už roku 1198 římský král Filip Švábský. Dědičný titul Otakarovi roku 1203 potvrdil i Ota IV. Brunšvický, císař Svaté říše římské, a o rok později i papež Inocenc III.
Ostatně dědičný královský titul obdržel od císaře Fridricha Barbarossy už Otakarův otec Vladislav II. Ten jej však svou vinou, díky nerespektování dohod a ujednání, neudržel.
Jinde se můžeme dočíst, že císař Fridrich II. Štaufský tak odměnil věrného českého spojence, který jej prosadil na trůn přes odpor vzdorocísaře, čímž ustálil poměry v Českém království.
Jenže...
Jenže Bulu vydal 26. září roku 1212 teprve sedmnáctiletý, sice zvolený, leč stále jen kandidát na titul římského krále (imperator electus) Fridrich Roger, v tu dobu fakticky pouze král Sicílie během krátké zastávky v Basileji na své dobrodružné cestě za stále ještě nejistým říšským titulem.
Proto byly písemnosti stvrzeny výhradně pečetí sicilskou, neboť Fridricha ratifikovali jako krále německého až při prosincové schvalovací volbě ve Frankfurtu a následné korunovaci v Mohuči.
Také význam Zlaté buly musel být současníky vnímán jen jako dočasný.
Původně totiž Bula směřovala proti Otakarovu nejstaršímu synovi Vratislavovi, kterého na popud Dětřicha Míšeňského potvrdil dne 18. května 1212 císař Ota IV. Brunšvický za vyvoleného krále, když předtím bylo formálně odňato české léno jeho otci, kterýžto fakt se však po korunovaci Fridricha II. 9. prosince téhož roku stal bezvýznamným.
Sám Přemysl Otakar I. nejenže nenechal žádnou z basilejských listin nikdy konfirmovat, ale minimálně dvakrát jednal v přímém rozporu s jejími privilegii.
Na stránkách Středověk se píše: "On ani nikdo další v mužském pokračování jeho dynastie, nikdy nepoužil listiny pro potřeby nástupnictví. Města a majetky uvedené v další souběžně vydané listině Otakar nikdy nevymáhal, nespravoval a ani nepoužil (třeba coby zástavu), císařské sněmy dle předpisu ve vlastní Bule neobjížděl, ale držel se při svém rozhodování nadále momentální potřeby. Třista bojovníků nikdy nevyslal, ba ani třista marek (třeba v roce 1220 by se to slušelo) císaři neposkytl."
Po jeho smrti listiny ležely téměř sto let zapomenuty ve svatovítském skriptoriu a již nejbližší nástupce Přemysla Otakara I. byl ustanoven na trůn zcela odlišnou procedurou, než jakou privilegium popisuje.
Na čas zmizela Bula z povrchu zemského (hledala se roku 1306 kvůli přemyslovským princeznám), až teprve Karel IV. ji nalezl ve vídeňských análech a pomocí velkého fabulátora Přibíka Pulkavy z Radenína jí propagandisticky využil.
Od té doby se Zlatá bula sicilská začala posouvat do krajin bájí.
Až teprve modernější historici jako prof. Josef Žemlička či zvláště prof. Wihoda k ní zaujali střízlivější postoj.
Jarda
Jarda
