Pálava nad námi, Pálava pod námi a Pálava v nás

Letos o Velikonocích svítilo sluníčko a padal sníh. Kvetly stromy a na noc se připlížil mráz. Alespoň v Pavlově pod hradem Děvičky, kde kdysi kněžka Mája marně čelila se svými slečnami přívalu křesťanství.
Sjeli jsme se tam, do městečka uprostřed vinohradů, ještě holých, ale již pečlivě zastřižených, abychom ochutnali, jak zdejší vinaři zušlechtili loňskou úrodu hroznů.

Děvy na Děvičkách

Tradiční Košt začal na Bílou sobotu v 10 hodin a kolem 17. hodiny bylo jasno: ze všech přítomných odrůd nejlépe nám chutnala Pálava. (I když každý jistě měl ještě svého osobního favorita.)
Z koštu jsme od cimbálu přešli studeným večerem do sklepa k Bednářům, abychom se zahřáli po celodenním dechberoucím výkonu teplou krmí.
Druhý den ráno jsme již stoupali příkrou strání přímo k azurovému nebi. Děvičky se bělaly nad námi jako kosti pravěkého ještěra, ale na jejich vyhlídkách málem nás smetla vichřice.
Neohroženě nicméně pokračovali jsme úbočím Pálavy, která nás odměnila stráněmi rozkvetlých kosatců (Iris pumila a Iris humilis subsp. arenaria), hlaváčků (Adonis vernalis) a konikleců (Pulsatilla grandis), abych jmenoval jen ty nejvzácnější lodyhy.
Poletoval sníh, ale vidět bylo daleko, předaleko. Dokonce i přízračné větrníky na rakouském obzoru chvěly se tam kdesi za Mikulovem jakoby nějaké kouřové signály starodávných bojovníků.
Večer nás opět hostili Bednářovi a Šilinkovic Pálava.
V pondělí jsme nakoupili něco krabic pavlovského zlata (my především Pálavu, výběr z hroznů 2011), rozloučili se a rozjeli do různých světastran.

Účast: Jitka, Zdeněk, Oli, Lenka, Kateřina, Míša, Karol, Táťána a 
Jarda